Cenový strop a nepeněžní náklady
Paní Hromádková chce jet autobusem za svou rodinou do blízkého města - tato jízda je pro ni velmi naléhavá. Autobus je pro ni jediným dostupným dopravním prostředkem.
Cenový strop však způsobuje, že jsou autobusy přeplněné. Aby měla jistotu, že se do autobusu dostane, musí jít paní Hromádková na autobus se značným časovým předstihem a čeká na zastávce ve frontě. Toto čekání je pro ni nepříjemné, protože už není nejmladší a také má mnoho jiné práce.
Paní Hromádková by byla ochotna zaplatit až 20 Kč, kdyby nemusela čekat ve frontě. To však není možné, protože platí cenový strop 12 Kč. A tak je paní Hromádková nucena jít na autobus o půl hodiny dříve a prostát půlhodinu ve frontě.
Všimněte si: aby mohla jet autobusem, byla by paní Hromádková ochotna bud zaplatit 20 Kč bez čekání, nebo zaplatit 12 Kč a stát půl hodiny ve frontě. To jinými slovy znamená, že oceňuje půlhodinu svého času (který prostojí ve frontě na autobus) na 8 Kč. Tato půlhodina stání ve frontě představuje její nepeněžní náklady.
Obrázek 8-2 ukazuje nepeněžní náklady paní Hromádkové na jízdu autobusem. Dvanáct korun činí peněžní náklady, k tomu je ale nutné přičíst půlhodinové stání ve frontě. Součet jejích peněžních nákladů (12 Kč) a nepeněžních nákladů (půlhodinové stání = 8 Kč) se rovná jejímu meznímu užitku z jízdy (20 Kč).
Je možné, že někteří lidé si takto „vykupují" nižší peněžní náklad (nižší jízdné) ještě vyšším nepeněžním nákladem. Možná, že paní Svobodová oceňuje mezní užitek jízdy na 30 Kč a stojí ve frontě pro jistotu tři čtvrtě hodiny. Pak paní Hromádková fakticky „zaplatí" za jízdu nikoli 12 Kč, nýbrž 20 Kč, a paní Svobodová dokonce 30 Kč.
Kdyby cenový strop neexistoval, zaplatila by každá z nich 16 Kč -jízdné tržní rovnováhy. Paní Hromádková by pak měla „spotřebitelův přebytek" (rozdíl mezi tím, co by byla ochotna zaplatit, a co skutečně zaplatí) 4 Kč a paní Svobodová dokonce 14 Kč. Takto je však jejich „spotřebitelův přebytek" pohlcen jejich nepeněžními náklady.
| Cenový strop (maximální cena) |
Obr. 8-2 Paní Hromádková je ochotna nést nepeněžní náklady, aby se dostala do autobusu. Její náklady pak činí 20 Kč, z čehož 12 Kč je jízdné a osmi korunami oceňuje půlhodinové stání ve frontě.
Aby dostali lidé nedostatkové zboží nebo službu, jsou ochotni nést nepeněžní náklady. Stojí například dlouhé hodiny ve frontách nebo objíždějí jiná města v naději, že tam nedostatkové zboží seženou. Obětují tím mnoho svého času. Ale čas je vzácný a lidé by rádi zaplatili vyšší cenu, kdyby jej mohli ušetřit. Pak můžeme říci, že ztráta času, obětovaného na získání nedostatkového zboží (služby), je nepeněžním nákla dem kupujícího. A právě na trzích, kde stát reguluje ceny cenovými stropy, vznikají tyto nepeněžní náklady.
Příklad nám také ukázal, že cenový strop fakticky prodražuje zboží těm spotřebitelům, kteří jej „kupují" zčásti za nepeněžní náklady. Součet jeho peněžních a nepeněžních nákladů může být vyšší než cena tržní rovnováhy, kterou by platil, kdyby cenový strop neexistoval.
Vlády někdy obhajují cenové stropy tím, že některé statky uspokojují nezbytné potře by, a že by proto měly být každému cenově dostupné. Takto se například odůvodňují cenové stropy na trhu nájemního bydlení. Ale nezbytnost je pojem ošidný. Jak rozhodnout, co je „nezbytné" a co není? Jak velký byt je „nezbytný"? Je „nezbytností" byt v centru velkoměsta?
Podívejme se, jaké bývají důsledky cenového stropu na trhu nájemního bydlení.
Zásahy státu do cen
Maximální nájemné
Stát, veden snahou ochránit nájemníky před vysokým nájemným, stanoví maximální nájemné z metru obytné plochy bytu. Pomůže tím nájemníkům?
Čtyřčlenná rodina Mládkových se tísní v jednopokojovém bytě o 40 čtverečních metrech. Nad nimi bydlí paní Bílková v třípokojovém bytě o velikosti osmdesát metrů. Mládkovi by s ní svůj byt rádi vyměnili, ale paní Bílková nakonec s výměnou nesouhlasí. I za velký byt platí poměrně nízký nájem, a tak v jejím rozhodování nakonec převáží mimopeněžní důvody - ve svém bytě prožila skoro celý život, váží ji k němu vzpomínky z mládí, a kam by dala všechny věci?
Pan Votruba má ve svém domě dva volné byty. Byt v přízemí se rozhodne přeměnit v nebytový prostor a pronajmout jako kadeřnictví. Je to pro něj výhodnější, než jej pronajímat jako byt za nízké nájemné. Byt ve třetím patře chce pan Votruba pronajmout a rozhoduje se mezi dvěma zájemci - rodinou Mládkovou se dvěma dětmi a jinou rodinou bez dětí. Nakonec pronajme byt bezdětné rodině, protože děti dělají hluk a devastují byt. Mládkovi by rádi zaplatili vyšší nájem než ona bezdětná rodina, jen kdyby si mohli Votrubův byt najmout. Jenže platí cenový strop. Možná by se pan Votruba dal přemluvit, kdyby mu nabídli jako odstupné vetší jednorázový obnos (řekněme takových sto tisíc). Jenže Mládkovi žádnou velkou hotovost nemají, a tak se musí vrátit do svého malého bytu.
Jak vidíte, maximální nájemné může lidem způsobit velké problémy. I zde vznikne nerovnováha - nedostatek nájemního bydlení. I zde vzniká neefektivnost. Pro Mládkovy má velký byt jistě větší užitek než pro osamělou paní Bílkovou nebo pro bezdětné manžele, a přesto jej nemohou získat. Kdyby byl cenový strop zrušen a nájemné by vzrostlo, Mládkovi by jej byli ochotni zaplatit, zatímco paní Bílková by si možná spočítala, že jí její sentimentální vzpomínky přicházejí příliš draho, a vyměnila by svůj velký byt za malý. I bezdětní manželé by možná byli ochotní ještě nějaký čas bydlet u rodičů. A kdyby mohl pan Votruba pronajmout svůj přízemní byt za vyšší nájemné, možná by jej neproměňoval v kadeřnickou provozovnu, ale pronajal by jej jako byt.
Trh bydlení v San Franciscu
M. Friedman a G. J. Stigler popisují, jak v roce 1906 postihlo město San Francisco v USA velké zemětřesení a požáry. Byla zničena téměř polovina bytů. Čekali bychom, že následně po těchto tragických událostech budou obyvatelé města trpět nedostatkem bytů. Ale kupodivu se nic takového nestalo. V novinách se dokonce objevovalo více nabídek na ubytování, než kolik bylo poptávek. Došlo ovšem ke značnému zvýšení nájemného. Ale nenastala žádná „bytová krize" ve smyslu nedostatku bytů.
Cenový strop (maximální cena)
V roce 1946 však zažilo toto město jednu z nejhorších „bytových krizí". Ve městě byl takový nedostatek bytů, jaký město nepamatovalo ani z doby nejhoršího zemětřesení. V inzertních novinách byly stovky poptávek po bytech, ale ani jedna nabídka. Jaká byla příčina této bytové krize? Po skončení války značně vzrostla poptávka po bydlení jako důsledek návratu válečných veteránů a také všeobecného růstu důchodů lidí. Ale v té době v obavě před poválečnou inflací americká vláda zmrazila ceny. V důsledku toho také nemohlo dojít ke zvýšení nájemného na trhu bydlení. Toto „zmrazení" nájemného bylo příčinou „bytové krize".
(M. Friedman, G. J. Stigler: Roots of Ceilings? Irvington-on-Hudson, N. Y., The Foundation for Economic Education,
September 1946)