FINANCOVÁNÍ ROZPOČTOVÉHO SCHODKU
Viděli jste, že rozpočtový schodek je pro politiky přitažlivým nástrojem, umožňujícím zvyšovat státní výdaje bez zvyšování daní. Ale jak je takový schodek financován? Nemůže být financován jinak než půjčkami: vláda si musí na pokrytí schodku vypůjčit. Je to stejné, jako když si lidé vypůjčují na krytí svých výdajů.
Alešův „rozpočtový schodek"
Alešův disponibilní roční důchod je 200 tis. Kč. Jeho roční výdaje jsou však 280 tis. Kč. Jak vyřeší nesoulad mezi svými výdaji a příjmy? Pokud se mu nechce snížit výdaje, měl by zvýšit své příjmy - najít si lépe placené zaměstnání nebo další pracovní úvazek. Pokud se mu nechce ani do toho, nezbývá mu nic jiného, než aby si vypůjčil. Aleš si tedy vypůjčí od své tety Beáty 80 tisíc a tím pokryje svůj „rozpočtový schodek".
Jestliže se mu ani v dalším roce nechce snížit výdaje ani zvýšit příjmy, bude si muset zase vypůjčit. Bude si muset takto vypůjčovat každý rok.
Alešova situace se podobá situaci státu, který má vyšší výdaje než příjmy a kterému se nechce ani snižovat výdaje, ani zvyšovat daně. Takový stát si rovněž musí vypůjčovat na krytí svého schodku.
Stát může krýt své výdaje jen dvěma způsoby: daněmi nebo půjčkami. Jiná možnost není. Pokud nepokryje své výdaje daněmi, vznikne rozpočtový schodek, který musí být financován půjčkami.
Rozpočtové schodky a státní dluh
Stát si vypůjčuje tak, že vláda vydává vládní dluhopisy, které prodává zájemcům. Kupci vládních dluhopisů se stávají věřiteli státu. Vládní dluhopisy může nakupovat buď centrální banka, nebo soukromé osoby. V tom je podstatný rozdíl, protože když kupuje vládní dluhopisy centrální banka, dochází k růstu peněžní zásoby v zemi.
Jak jste se dozvěděli v kapitole „Bankovní soustava, tvorba peněz a trh peněz", nakupuje-li centrální banka vládní dluhopisy, dává impulz k multiplikačnímu růstu bankovních vkladů. Naproti tomu když vládní dluhopisy nakupují soukromé osoby, k růstu peněžní zásoby nedochází.
Tyto dva způsoby financování rozpočtového schodku je skutečně nutno pečlivě rozlišovat. Když si vláda na krytí rozpočtového schodku vypůjčuje od soukromých osob, je to podobné, jako když si Aleš vypůjčuje od své tety. Peníze se jen přesunou z rukou tetiných do rukou Alešových. Aleš může utrácet více, než kolik sám vydělá jen proto, že je jeho teta ochotna utrácet méně, než kolik sama vydělá, a své úspory mu půjčit. Také vláda může vydávat více, než kolik vybere na daních jen proto, že soukromé osoby budou vydávat méně, než kolik vydělají, a své úspory půjčí vládě (nakoupí její dluhopisy).
Když si ale vláda vypůjčuje od centrální banky, je to podobné, jako kdyby si Aleš mohl na krytí svých výdajů natisknout peníze a „půjčit je" sám sobě. Vláda i centrální banka jsou státní instituce. Stát zosobněný centrální bankou v tomto případě půjčuje sám sobě zosobněnému vládou. Jestliže centrální banka nakupuje vládní dluhopisy, znamená to, že stát tiskne peníze a v podobě státních výdajů je „pouští" do ekonomiky. Kdyby tak Aleš mohl dělat něco podobného. Jistě by neváhal a tiskl by si peníze ostošest. Budou se politikové chovat zodpovědněji?
Ne všechny centrální banky půjčují svým vládám na krytí rozpočtového schodku. Jsou však země, kde centrální banky vládám půjčují. Jak jsme si vysvětlili, politikové mají sklon ke schodkovým státním rozpočtům. Jestliže vlády mohou rozpočtové schodky krýt půjčkami od centrální banky, důsledkem bude růst peněžní zásoby v zemi a tedy inflace. U vzniku hyperinflací v mnoha zemích světa stála právě nenasytná touha vlád utrácet více, než kolik vyberou na daních. Může-li si někdo snadno půjčovat, půjčuje si a utrácí. Pro politiky to platí dvojnásob, protože vysoké státní výdaje a nízké daně zvyšují jejich popularitu.
__________________________ 30.3________________