Přímé nebo nepřímé daně?
V roce 1999 proběhla na stránkách časopisu Ekonom diskuse mezi dvěma ekonomy o tom, zda by se měl zvýšit podíl nepřímých daní na příjmech státního rozpočtu. Podle Ondřeje Schneidera z Patria Finance mají nepřímé daně výhody v tom, že tolik nepotlačují motivace k práci a nevedou k únikům do šedé ekonomiky, tak jako přímé daně. Navíc nepřímé daně nevyvolávají únik kapitálu do zahraničí. A také je pro stát snazší a méně nákladné je vybírat.
Martin Čihák z Komerční banky naopak zdůraznil nebezpečí nepřímých daní -tyto daně jsou pro lidské oči skrytější než přímé daně, lidé si je tolik neuvědomují. A v tom je právě jejich záludnost, protože je pro politiky snazší je zvyšovat. Není zřejmě náhoda, že země, které mají vysoký podíl nepřímých daní, mají také vysoký podíl veřejných výdajů na HDP. V Německu a v ČR se podíl nepřímých daní na příjmech státního rozpočtu pohybuje kolem 17 %, zatímco v USA je to jen 8 % a v Japonsku 5,3 %.
Kdo má pravdu? Názor prvního ekonoma pravděpodobně vycházel ze skrytého předpokladu, že vláda chce vybírat nějakou fixní částku celkových daní a rozhoduje se, jaké formy zdanění využít. V takovém případě by možná byly nepřímé daně lepší.
Názor druhého ekonoma zřejmě počítal s nepotlačitelným apetitem politiků zvyšovat daně. V takovém případě jsou nepřímé daně nebezpečnější, protože je snazší je zvyšovat než přímé daně.
(Ekonom, 34/1999)
V Evropské unii se prosazuje tendence přenést část daňového břemene z přímých do nepřímých daní. Obdobné návrhy se objevují i u nás a málokdo jim oponuje. Ministerstvo financí má nepřímé daně raději, protože se snáze vybírají. Politikové je mají raději, protože nevyvolávají u lidí takový odpor a nejsou tak nepopulární jako přímé daně. Kdybyste dostali na vybranou, jestli vám mají zvýšit daň z příjmu nebo jestli se mají raději zvýšit daně z přidané hodnoty, čemu byste dali přednost?
Klíčové pojmy
A právě v tom je záludnost nepřímých daní. Nepřímé daně „tolik nebolí". Lidé je lépe snášejí, a politikové je proto snáze zvyšují. Slábne onen protitlak vůči tendencím vlád zvyšovat daně a státní výdaje. Vláda, která chce financovat růst státních výdajů zvyšováním nepřímých daní, nehraje s občany fér. Daně mají bolet. Lidé mají vědět, že za větší rozsah veřejných statků musí platit více na daních. Nepřímé daně to před nimi skrývají, kdežto přímé daně jim to zřetelně ukazují.
SHRNUTÍ
□ 
Do veřejných rozpočtů patří vedle státního rozpočtu také rozpočty obcí.
V průběhu posledního století se podíl veřejných výdajů ve všech zemích zvyšoval.
Mezi důvody patří růst významu veřejných statků, intenzivnější přerozdělování,
tlaky zájmových skupin a bujení byrokracie.
□ Byrokrat usiluje o zvětšování rozpočtu svého úřadu, od něhož se odvíjí jeho
vliv, prestiž i příjem. K tomu mu pomáhá informační převaha vyplývající z toho,
že má na svou činnost monopol.
□ Jedním z účinných prostředků, jak snížit byrokracii a neefektivní státní
výdaje, je privatizace některých státních činností a institucí.
□ Proti tlaku byrokracie na expanzi veřejných rozpočtů působí jednak obava
a nechuť politiků zvyšovat daně a jednak nezávislost centrální banky na vládě.
□ Státní rozpočet je nástrojem přerozdělování, k němuž dochází jednak pro
střednictvím transferů a jednak prostřednictvím daňové soustavy. Pokud je přeroz-
dělování intenzivní, může oslabit motivace k ekonomické výkonnosti.
□ Vysoké daně mají negativní dopad na výkonnost lidí a na ekonomický růst, protože oslabují motivace k práci a k úsporám, zvětšují šedou ekonomiku naturálních protislužeb a daňových úniků a vyvolávají únik kapitálu ze země.
□ Lafferova křivka ukazuje, že když míra zdanění roste, jsou přírůstky daňo-
vého výnosu státu stále menší.
□ Nepřímé daně zvyšují ceny a tím omezují spotřebu. Nepotlačují tolik moti-
vace lidí k práci a ke spoření. Nemotivují tolik k daňovým únikům. Jejich nebez-
pečí je však v tom, že pro stát je snadnější je zvyšovat.