Sociální dávky v ČR
V České republice existuje celá řada sociálních dávek, které jsou navázány na tzv. životní minimum. Například životní minimum rodiny se dvěma dětmi (8 a 12 let) v roce 2000 činilo 10 830 Kč. Pokud by příjem této rodiny nedosahoval životního minima, doplatí jí rozdíl stát. Pokud by její příjem nedosahoval l,6násobku životního minima, vzniká jí nárok na sociální příplatek a na příspěvek na bydlení. Pokud by její příjem nedosahoval trojnásobku životního minima, tj. 32 490 Kč, má nárok na přídavky na děti.
Sociální dávky dnes pobírá více než třetina našich obyvatel. Znamená to, že je u nás tolik chudých lidí, nebo že jsou příjmové hranice pro poskytování sociálních dávek příliš vysoké? Sociální dávky jsou také často zneužívány lidmi, kteří zatajují své příjmy, aby jim nezanikl nárok na různé příplatky a přídavky. Množí se případy rodin, které se rozvádějí jen proto, aby získaly nárok na vyšší sociální dávky. Podle názoru Světové banky a podle ekonomů z OECD jsou sociální výdaje u nás tak vysoké, že již podlamují motivace lidí k práci.
Přerozdělování
Švédský model - příklad hodný následování?
Švédsko zaujímá v Evropě první příčku v podílu veřejných výdajů na HDP. Více než 60 % HDP se přerozděluje přes veřejné rozpočty. Přitom jde o jednu z nejbohatších zemí světa. Znamená to snad, že přerozdělování domácího produktu je cestou k prosperitě? Mnoho lidí si to myslí a dává Švédsko za příklad země hodné následování. Ale podívejme se na některá fakta.
V letech 1870 - 1920 rostla švédská ekonomika nejrychleji na světě (s výjimkou Japonska). Až do roku 1932 mělo Švédsko liberální model tržní ekonomiky. Ještě v roce 1950 se přes veřejné rozpočty přerozdělovalo jen 21 % HDP a hospodářství rychle rostlo. Tehdy bylo Švédsko skutečně nejbohatší zemí na světě. Ještě v roce 1960 měla tato země obdobnou míru daňové zátěže jako USA, tedy asi 30 % z HDP. V té době bylo Švédsko na čtvrtém místě v HDP na obyvatele (za Švýcarskem, USA a Lucemburskem, které měly ještě nižší daňovou zátěž).
Poté však švédské vlády začaly daňovou zátěž i míru přerozdělování razantně zvyšovat. Mezní míry zdanění začaly šplhat až k 80 %. To mělo ovšem neblahý dopad na výkonnost ekonomiky. V žebříčku HDP na obyvatele pokleslo Švédsko v roce 1980 na osmé místo a v roce 1998 na sedmnácté místo (!). Bylo předstiženo dokonce Irskem, které v minulosti patřilo k nejchudším zemím Evropy: Irsko ovšem na rozdíl od Švédska vždy udržovalo a stále udržuje nízkou míru zdanění. V období 1960 - 1999 vzrostl švédský HDP jen o 165 %, zatímco HDP zemí OECD se v průměru zvýšil o 311 %. Švédsko tak poskytuje dosti přesvědčivý důkaz, že vysoká míra přerozdělování a zdanění vede nakonec ke zpomalení hospodářského růstu.
(P. Kohout: Švédský hospodářský zázrak. MF DNES, 18. 8. 2000)
Německo - ráj subvencí
Po druhé světové válce se v Německu (jeho západní části) zrodila idea sociálnětržního hospodářství, kterou razil ministr hospodářství a pozdější spolkový kancléř Ludwig Erhard. Mělo spojovat svobodné trhy se státním systémem sociálního zabezpečení tak, aby hospodářská prosperita šla ruku v ruce se sociálními jistotami a zajištěním lidské důstojnosti. Několik desetiletí po válce fungoval tento německý model kapitalismu lépe než v jiných vyspělých zemích. Ale kam se Německo dostalo? Naplňuje ještě i dnes Erhardovu ideu?
Němečtí daňoví poplatníci platí každý rok miliardové částky na subvencování zemědělství, hornictví a bytové výstavby (například každé jedno pracovní místo v hornictví je subvencováno částkou přesahující 100 tisíc marek ročně). Tyto subvence udržují neefektivní výroby, blokují potřebné strukturální změny a deformují trh. Spolková vláda vydává na subvence a různé dotace každý rok kolem 70 miliard marek a dalších asi 50 miliard představují různá daňová zvýhodnění. Jen na
Veřejné rozpočty a daně
úrovni spolkové vlády existuje nepřehledná houšť několika stovek dotačních titulů, mezi nimiž najdete dětské jesle, městské festivaly nebo opylovací dotace včelařům. Daňová soustava je zaplevelena tolika daňovými výjimkami a úlevami, že se v tom vyznají jen profesionální daňoví poradci.
Pikantní na tom je, že z této přerozdělovací mašinérie nakonec profitují spíše horní příjmové skupiny. Například daňové úlevy u hypoték, zvýhodňující stavbu domů, využívají převážně movitější lidé. Velké německé podniky mají specializovaná oddělení zabývající se žádostmi o státní subvence. Menší podniky v tom využívají služeb poradenských firem. Dnes existuje již celý sektor poradenských firem, které se živí tím, že radí jednotlivcům a firmám, jak získávat od státu subvence a daňové úlevy.
(V. Klusoň: Konec subvenčního ráje. Ekonom 43/1999 - podle Wirtschaftswoche)
Někdy se přerozdělování ztotožňuje se sociální politikou. To je však omyl. Sociální politika je pomocná ruka, kterou stát podává lidem nacházejícím se v obtížné životní situaci - musí mít podobu kvalifikovaných sociálních pracovníků a musí člověka motivovat k aktivní činnosti. Přerozdělování má však podobu úřednice, která za přepážkou kontroluje správně vyplněné žádosti a potvrzení o příjmech a pak žadateli přes přepážku vyplácí dávky. Nic o něm neví, nic jí na něm nezajímá. Nezajímá ji, proč žadatel málo vydělává, co mu v tom brání a jak mu pomoci, aby vydělával více. Takové přerozdělování nemotivuje člověka k ničemu, jen k tomu, aby si dobře spočítal své nároky a porovnával, zda se mu vyplatí pracovat. Jsou-li dávky štědré, pracovat se nevyplácí.
Na sociálních dávkách stát vyplatí v roce 1999 kolem 32 mld. Kč. Kdyby se jen malá část z této sumy věnovala raději na aktivní sociální politiku, zaměřenou na lidi skutečně chudé a sociálně potřebné, byly by peníze daňových poplatníků využity jistě efektivněji.
29.4