Bitva o státní rozpočet
Každoročně se ve vládě rozhoří bitva o státní rozpočet. Při přípravě rozpočtu na další rok každý ministr bojuje o svůj vlastní rozpočet. Všichni ministři přicházejí na zasedání vlády s návrhy na zvýšení svých rozpočtů. A tehdy vystoupí ministr financí a řekne: „Pánové, kdyby mělo být vašim požadavkům vyhověno, museli bychom zvýšit daně."
Zvýšení daní ovšem není maličkost. Nastalé ticho prolomí premiér slovy: „Kdybychom zvýšili daně, mohli bychom odradit voliče a prohrát příští volby." To je pro členy vlády tak silný argument, že jsou připraveni ustoupit ze svých finančních požadavků. Ale předtím ještě udělají jeden pokus. Uvažují o možnosti zvýšit státní výdaje bez zvýšení daní, tj. uvažují o možností schodkového státního rozpočtu. A obrátí se na přítomného guvernéra centrální banky s dotazem, zda by byla centrální banka ochotna v takovém případě poskytnout vládě půjčku na pokrytí schodku státního rozpočtu.
Jenže guvernér centrální banky je zklame. Taková půjčka by totiž vedla ke zvýšení peněžní zásoby v zemi a tudíž i ke zvýšení inflace. „Bohužel, pánové, centrální banka je odpovědná za nízkou inflaci, a nemůže proto takovou půjčku poskytnout," prohlásí guvernér, a tím zhasí poslední naděje ministrů na zvýšení jejich rozpočtů.
Ministři se vrátí do svých úřadů a sdělí svým pánům Petráčkům, že „rozpočet je dán".
Všimněte si, jaké bariéry působí proti tlaku byrokracie na expanzi veřejných rozpočtů. Prvním je obava a nechuť vlády zvyšovat daně. Zvyšování daní je nepopulárním krokem a politikové se obávají, že ztratí přízeň svých voličů, což ohrožuje jejich politickou kariéru. Jakmile vláda a parlament zvýší daně, politická opozice okamžitě přichází s kritikou i se sliby, že ona by daně snížila.
Další bariérou pro zvyšování státních výdajů je nezávislost centrální banky na vládě. Centrální banka má jako prvořadý cíl udržet nízkou inflaci, a proto se brání tomu, aby financovala schodky státního rozpočtu půjčkami.
To však neznamená, že je vyhráno. Byrokracie přichází znovu a znovu s požadavky na zvýšení rozpočtů a v tom nachází vlivného spojence v různých zájmových skupinách, které se snaží profitovat na státním rozpočtu. Vzniká mocná zájmová koalice byrokracie a zájmových skupin výrobců, obchodníků a profesních svazů. Od té pak vycházejí tlaky na zavádění různých programů financovaných ze státního rozpočtu. Vládě a parlamentu jsou předkládány programy podpory exportu, stabilizace zemědělských cen, podpory drobného a středního podnikání, přezbrojování armády, výstavby obecních bytů, modernizace informačních soustav atd. Tisk a televize bubnují na poplach, že export vázne, zemědělské ceny se hroutí, drobní podnikatelé bankrotují, letectvo ztrácí bojeschopnost, policie prohrává boj s organizovaným zločinem, nemocnice nemají na léky a železnice nemá na vagóny. Vyděšení politikové v obavě pře kolapsem veřejného sektoru hledají peníze, kde se dá. A zájmové skupiny výrobců si brousí zuby na subvence a státní zakázky a byrokraté se chystají na to, jak budou nové
Veřejné rozpočty a daně
vládní programy „úřadovat" - každý takový program vyžaduje lidi, někdy i celé nové odbory, nezřídka je pro ně nutné založit celou novou státní instituci.
Jak vidíte, sestavování státního rozpočtu není žádná selanka. Je to neustálý boj o kapsu daňového poplatníka. Jedním z pozoruhodných pokusů, jak zkrotit nenasytného státního otesánka, byla hospodářská reforma na Novém Zélandu.