Depreciace české koruny
Česká republika udržovala od roku 1991 stabilní kurz koruny vůči německé marce a americkému dolaru. Centrální banka udržovala kurz koruny v úzkém fluktuačním pásmu 5 %. Stabilní kurz byl považován za hlavní „kotvu" dosud křehké a zranitelné ekonomiky, procházející tržními reformami, privatizací a intenzivními strukturálními změnami.
Od roku 1993 se obnovil hospodářský růst, který nabýval na intenzitě a vrcholil v roce 1995. Investice rychle rostly, nezaměstnanost byla velmi nízká, růst mezd akceleroval. V této situaci hrál stabilní kurz úlohu „protiinflační kotvy" - bránil rozpoutání větší inflace.
I když v roce 1996 centrální banka rozšířila kurzové fluktuační pásmo na 15 %, koruna kupodivu neoslabovala. V té době ještě investoři věřili v její stabilitu a depreciační očekávání byla nízká. Vysoký úrokový diferenciál (rozdíl mezi českou a zahraniční úrokovou mírou) lákal zahraniční investory, poptávka po koruně rostla a koruna dále posilovala.
Zlom přišel v roce 1997. Tehdy se zastavil hospodářský růst a víra investorů v českou ekonomiku se začala vytrácet. Příliv zahraničního kapitálu ustal. Investoři začali hromadně převádět kapitál z korunových vkladů do zahraničních měn. Když potom v květnu měnoví spekulanti „zaútočili" na korunu, centrální banka již