Dodatek: mĚnová krize
Měnová krize je náhlý a hluboký „pád" měny, způsobený „útěkem" investorů od této měny. Investoři ztratí z nějakého důvodu důvěru v měnu, podlehnou dojmu, že měna bude v brzké budoucnosti depreciovat a začnou hromadně převádět kapitál do jiných měn. Pokud se takto zachová většina investorů, nabídka této měny prudce vzroste a poptávka po ní se blíží nule. Důsledkem je její hluboká depreciace.
Měnové krize jsou poměrně mladým jevem. Možnost měnových krizí je dána tím, že v posledních desetiletích došlo ke značné liberalizaci pohybu kapitálu ve světovém měřítku a s mnoha měnami se začalo volně obchodovat na světovém měnovém trhu. Měnový trh se enormně zvětšil a dochází na něm denně k obrovským přesunům peněz mezi různými měnami. Měnová krize však nevznikne náhodně. Má své příčiny. Podívejme se blíže na největší měnovou krizi poslední doby -asijskou krizi.
Asijská měnová krize
Měnová krize v jihovýchodní Asii byla pro ekonomickou veřejnost překvapením, nikdo ji neočekával (alespoň ne v takových rozměrech). Země jihovýchodní Asie -Jižní Korea, Thajsko, Malajsie a Indonésie - měly do té doby impozantní ekonomické výsledky, některé z nich (Jižní Korea, Thajsko) byly řazeny k „asijským ekonomickým tygrům". V 90. letech (až do vypuknutí krize v roce 1997) patřil tento region k ekonomicky nejdynamičtějším oblastem světa. Tempa ekonomického růstu se blížila dvouciferným hodnotám. Inflace v těchto zemích nebyla vysoká, deficity veřejných rozpočtů rovněž ne. Země měly sice schodky zahraničněobchodních bilancí, což však u rychle rostoucích ekonomik bývá považováno za normální jev.
Rychlý ekonomický růst těchto zemí byl do značné míry podporován dovozem zahraničního kapitálu. Zahraniční investoři ochotně nakupovali aktiva těchto zemí, čímž financovali značnou část jejich investic. Úrokové míry tam byly vysoké, depreciační očekávání nízká. V letech 1991 -1996 připlynulo do pěti zemí regio-
Dodatek: Měnová krize
nu (Filipíny, Indonésie, Jižní Korea, Malajsie a Thajsko) přes 260 miliard dolarů soukromého zahraničního kapitálu.
K nízkým depreciačním očekáváním ovšem do velké míry přispělo to, že většina asijských zemí měla režimy stabilního kurzu - „zavěsily" své měny na americký dolar. Zahraniční investoři tak nepociťovali riziko z depreciace asijských měn, neboť věřili, že tamní vlády a centrální banky nedovolí depreciaci. Právě to se však těmto zemím a jejich měnám nakonec stalo osudným a přispělo k měnové krizi.
Obrovský příliv zahraničního kapitálu do těchto zemí proudil převážně přes tamní banky. Banky přitom požívaly implicitní státní garance - všem bylo jasné, že dostanou-li se do finančních potíží, jejich vlády je nenechají padnout a budou je sanovat. To ještě více upevňovalo důvěra zahraničních investorů a jejich ochotu půjčovat těmto ekonomikám. Zahraniční investoři podlehli dvojí iluzi, která uměle snižovala riziko jejich investic do tohoto regionu - že tamní vlády nedovolí depreciaci svých měn a že nedovolí pád svých bank.
Banky, požívající implicitní státní garance, podléhají „morálnímu hazardu" a ochotně půjčují i na spekulativní a vysoce rizikové investiční projekty. Příliv zahraničního kapitálu a „snadné půjčování" bank vedly nakonec k tomu, že začala narůstat „spekulační bublina" na trhu aktiv (cenných papírů a nemovitostí), jejichž ceny šplhaly do nereálných výšek. Domácí podnikatelé a spekulanti věřili, že asijský hospodářský zázrak bude pokračovat a že své půjčky snadno splatí z budoucích výnosů svých investic. A zahraniční investoři byli ukolébáváni iluzí o vládami garantované pevnosti měn a bank.
Asijská „bublina" praskla v roce 1997. Nejprve započala finanční krize - když investoři ztratili důvěru v asijská aktiva a začali se jich hromadně zbavovat, ceny akcií a nemovitostí začaly padat volným pádem. Následovala měnová krize, neboť investoři, převádějící své peníze převážně do dolarových vkladů, nakupovali na měnovém trhu dolary a prodávali asijské měny. Nebylo již moci, která by mohla zabránit hluboké depreciaci asijských měn. Měnová krize naplno propukla v červnu 1997, kdy deprecioval thajský baht (poté, co se jej thajská centrální banka nějakou dobu marně pokoušela zachránit prodejem svých devizových rezerv). Vzhledem k intenzivní ekonomické propojenosti zemí tohoto regionu se finanční a měnová krize rychle šířila do dalších zemí regionu. Během krátké doby došlo k depreciaci thajské měny vůči americkému dolaru o 80 %. Následovaly hluboké depreciace měn Jižní Koreje, Malajsie, Filipín a Indonésie. Všechny tyto země opustily fixní kurzy svých měn (jejich „zavěšení" na dolar) a nechaly je volně „plavat".
Ukázalo se, jak silně byl tento ekonomický region závislý na zahraničním kapitálu. Po odlivu zahraničního kapitálu a po pádu cen akcií došlo k prudkému zvýšení úrokových měr, což následně vyvolalo ekonomickou depresi a nezaměstnanost. Vysoké úrokové míry již nelákaly zahraniční investory, protože důvěra v aktiva a měny jihoasijských zemí byla ta tam. Zato způsobily
Měnový kurz
neschopnost domácích dlužníků splácet dluhy a vznikla hrozba sérií bankovních krachů. Vlády byly nuceny požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond. Ten poskytl zemím jihovýchodní Asie půjčky v řádu desítek miliard dolarů. Ani tato pomoc však nezabránila hluboké hospodářské depresi celého regionu, která se nakonec přenesla i na jejich velké obchodní partnery - Japonsko a Austrálii.
Asijská měnová krize je velkým mementem. Pod dojmem této krize mnoho ekono mů začalo ztrácet důvěru ve svobodné finanční a měnové trhy a začalo volat po jejich regulaci. Je pravda, že globalizace finančních a měnových trhů zvyšuje zranitelnost mladých tržních ekonomik a jejich měn. Na druhé straně je pravda, že globální finanční trhy umožnily a umožňují rozvíjejícím se ekonomikám získávat kapitál pro svůj ekonomický růst. Tyto trhy ovšem trestají špatnou hospodářskou politiku. Vlády zemí jihovýchodní Asie se tolik snažily přilákat zahraniční kapitál, že mu uměle snižovaly rizika. Implicitní záruky státu za pevnost domácích bank a umělé udržování stabilních kurzů tamních měn (jejich „zavěšením" na dolar) vedlo k podhodnocení rizika investování do těchto ekonomik a k nadhodnocení jejich měn. Nešlo ani tak o selhání trhů, jako spíše o selhání politiky, která vytvářela umělé iluze. Když se iluze roz plynuly, krize byla nevyhnutelná.
Turbulence na měnovém trhu prožila v roce 1997 i česká koruna.