Evropský měnový systém
V roce 1979 se země Evropského hospodářského společenství dohodly, že
budou udržovat stabilní kurzy svých měn. Vůči jiným světovým měnám se jejich
měny volně pohybovaly, avšak vůči sobě navzájem se pohybovaly jen v úzkém
fluktuačním pásmu. Prakticky to znamenalo, že se tyto evropské měny pohybova
ly vůči americkému dolaru nebo japonskému jenu společně, navzájem „svázané".
Tomuto systému se říkalo Evropský měnový systém (EMS).
V osmdesátých letech fungoval tento systém dobře. Ale na začátku 90. let
začaly problémy vyvolané zejména německým sjednocením. S tím, jak německá
vláda investovala do hospodářské rekonstrukce východních německých zemí,
přestalo být Německo vývozcem kapitálu a stalo se jeho dovozcem. Marka
Režimy stabilního kurzu
v důsledku toho nezadržitelně a permanentně posilovala, což nutilo jiné země EMS, aby bránily své národní měny před znehodnocováním buď intervencemi na měnovém trhu (prodejem svých devizových rezerv), nebo zvyšováním svých úrokových měr. Francie, Itálie a Velká Británie nakonec raději devalvovaly své měny vůči marce, než aby zvyšovaly své úrokové míry a vystavovaly tím své ekonomiky hrozbě hospoďářské recese. Systém stabilních kurzů v Evropě tehdy prožíval vážnou krizi.
Jinou formou stabilizace měnového kurzu měny je její „zavěšení" na některou ze silných a stabilních měn. Zavěšení měny například na dolar znamená, že centrální banka nedovolí, aby se kurz měny vůči dolaru odchýlil od určité hodnoty. Kdyby měnový trh tlačil na změnu kurzu, centrální banka svými intervencemi tyto tlaky odráží. Měna se tedy pohybuje na měnovém trhu společně s dolarem. Například Thajsko a některé další asijské země měly až do roku 1997 (kdy došlo k asijské měnové krizi) své měny „zavěšeny" (pegged) na americký dolar.
Nejznámějším příkladem úspěšného zavěšení měny je rakouský šilink, který byl dlouho „zavěšen" na německou marku.