PŘirozená míra nezamĚstnanosti
Milton Friedman podrobil Phillipsovu křivku zásadní kritice již v roce 1968 (M. Friedman: The Role of Monetary Policy, American Economic Review 58, March 1968). Varoval, že volba mezi inflací a nezaměstnaností je pouhou iluzí. Předpověděl, že bude-li stát nadále uměle udržovat nízkou nezaměstnanost podněcováním agregátní poptávky, inflace začne akcelerovat. O tři roky později se Friedmanova varovná předpověď začala vyplňovat. Od počátku 70. let začala americká ekonomika prožívat současný růst inflace i nezaměstnanosti, což bylo zcela v rozporu s teorií, o kterou se opírala Phil lipsova křivka. Phillipsova křivka, kterou ekonomové pro americkou ekonomiku odhadli a o kterou politikové opírali své „cílové" kombinace nezaměstnanosti a inflace, přestávala fungovat. Ekonomika se přestala „posouvat po křivce" a začala se „posouvat nad křivku", tedy do stále horších kombinací inflace a nezaměstnanosti.
Inflace
Vysvětlení nabídl Friedman, když zavedl pojem přirozená míra nezaměstnanosti. To je taková míra nezaměstnanosti, při které jsou pracovní trhy v rovnováze -neprojevuje se ani nedostatek pracovníků, ani nedobrovolná nezaměstnanost.
Součástí přirozené míry nezaměstnanosti je pouze frikční nezaměstnanost, krátkodobá strukturální nezaměstnanost a ovšem také dobrovolná nezaměstnanost.
Když se stát pokouší snížit nezaměstnanost pod její přirozenou míru zvyšováním agregátní poptávky, nebude úspěšný. Ale ukažme si to raději na příkladu.