Přirozená míra nezaměstnanosti
Phillipsovou křivkou modelovaný vztah mezi inflací a nezaměstnaností vedl v 60. letech mnoho ekonomů k závěru, že existuje volba mezi inflací a nezaměstnaností. Nezaměstnanost lze snížit „za cenu" zvýšení inflace a naopak inflaci lze snížit „za cenu" zvýšení nezaměstnanosti. Z toho vyplýval důležitý závěr pro tehdejší hospodářskou politiku - pokud ekonomové odhadnou průběh Phillipsovy křivky pro konkrétní ekonomiku, pak tato křivka představuje různé dosažitelné kombinace inflace a nezaměstnanosti. Stát (vláda a centrální banka) pak může zvolit určitý bod na této křivce jako politický cíl. Zvolenou kombinaci inflace a nezaměstnanosti docílí urči tým „nastavením ventilu" agregátní poptávky (nastavením určitého tempa růstu peněžní zásoby).
To byla velice lákavá myšlenka. Vypadalo to, že stát může mít nad ekonomikou docela dobrou kontrolu. Již od hospodářské deprese 30. let se ekonomové dohadovali, zda stát má či nemá ovlivňovat agregátní poptávku a jejím prostřednictvím míru nezaměstnanosti. John M. Keynes a jeho stoupenci to doporučovali, protože považovali nezaměstnanost za největší zlo. Jejich konzervativní odpůrci to odmítali, protože považovali za větší zlo inflaci, která by, podle jejich mínění, byla podněcováním agregátní poptávky zažehnuta. Phillipsova křivka jako by nabízela kompromisní řešení. Jako by říkala: „O co se přete, vždyť jde jen o volbu určitého bodu na křivce." Pravicová vláda bude pravděpodobně dávat přednost nižšímu bodu na Phillipsově křivce (nižší inflaci v kombinaci s vyšší nezaměstnaností), a proto bude chtít „nastavit" menší růst agregátní poptávky. Levicová vláda upřednostní vyšší bod na křivce (nižší nezaměstnanost v kombinaci s vyšší inflací), a proto bude chtít více „popustit uzdu" poptávce.
Vývoj v 70. letech však ukázal, že tyto představy ekonomů a politiků o „volitelnosti" mezi inflací a nezaměstnaností byly mylné.
_______________________ 26.9_______________