Centrální banka akomoduje růst investic
Představme si, že firmy podlehly náhlému investičnímu optimismu a zvýšily své investice. Když růst investic naráží na nedostatek zapůjčitemých fondů a úroková míra roste, centrální banka prožívá dilema: akomodovat či neakomodovat růst investic? Má zvýšit peněžní zásobu a umožnit pokračování investiční expanze? Ale co když dojde k „přehřátí" ekonomiky a k inflaci? Nebo má „držet peníze na uzdě"? Ale co když tím zabrzdí slibně začínající ekonomický růst?
Centrální banka nedokáže rozeznat dlouhodobý růstový trend od krátkodobé investiční „bubliny". V obavě, aby nezadusila ekonomický růst nedostatkem peněz, rozhodne se akomodovat investiční expanzi a zvýší peněžní zásobu.
Centrální banka akomoduje růst vládních výdajů
Představme si, že vláda zvyšuje své výdaje - například na platy státních zaměstnanců, na subvence zemědělcům nebo na zvýšení starobních důchodů. Růst vládních výdajů zvyšuje agregátní poptávku. Rostoucí poptávka však brzy naráží na nedostatečnou peněžní zásobu. Úroková míra roste, a proto začínají klesat investice. A centrální banka je opět postavena před rozhodnutí, zda má zvýšit peněžní zásobu. Když to neudělá, zdražení úvěru potlačí investice a možná vyvolá nezaměstnanost. Centrální banka se obává, že odpovědnost by padla na ni. A tak se rozhodne peněžní zásobu raději zvýšit.
Inflace
Centrální banka se nemusí chovat tak jako v těchto příkladech. Nemusí akomodovat inflační impulzy. Ale situace, popsané našimi příklady, staví centrální banku pod určitý tlak, aby je akomodovala.
Jak vidíte, centrální banka drží v ruce „klíč k inflaci". Tímto „klíčem" je růst peněžní zásoby. Ale jakým tempem má růst peněžní zásoba? Ideální by bylo, kdyby peněžní zásoba rostla takovým tempem, jakým roste potenciální produkt. Potíž je v tom, že centrální banka nemá tušení, jakým tempem roste potenciální produkt. Neumí odlišit, zda je momentální růst HDP růstem potenciálního produktu nebo růstem „nad potenciální produkt". Tím méně je schopna předvídat budoucí růst potenciálního produktu. „Správný" růst peněžní zásoby, který by ani neomezoval ekonomický růst, ani nevyvolával inflaci, není centrální banka schopna předem nastavit s dostatečnou přesností. Ať nám centrální bankéři tvrdí, co chtějí, skutečností je, že při rozhodování o růstu peněžní zásoby se řídí pouhou intuicí. Proto také jsou centrální banky, stojící tváří v tvář poptávkovým impulzům, často ochotné je akomodovat - použít svůj „peněžní klíč" a odemknout „Pandořinu skříňku s inflací".
Akomodování vládních výdajů centrální bankou může někdy přerůst v hyperinflaci. To se stává, když je vláda velmi nezdrženlivá ve svých výdajích, není schopna je krýt zvýšením daní a přitom ovládá centrální banku. Pokud vláda donutí centrální banku k financování vládních výdajů „tištěním peněz", začne do ekonomiky proudit množství nových peněz, proti kterému neproudí žádné dodatečné zboží ani služby. V minulých stoletích docházelo k takovému znehodnocování peněz obvykle během válek, když vlády nebyly schopny krýt ohromné válečné nákupy jinak než tištěním peněz. Tyto peníze se po válce pochopitelně ukázaly jako bezcenné. Ve dvacátém století se však hyperinflace objevily i v mírových dobách. Historicky nejznámějším případem byla německá hyperinflace roku 1923.
Hyperinflace v Německu
Inflace v Německu začala v roce 1921, když německá vláda musela platit vítězným mocnostem reparace a když musela vládními výdaji přispívat na poválečnou obnovu infrastruktury v Německu. Vysoké reparace, které si vítězné mocnosti na Německu vynutily, nebyly nejlepším řešením. Po prohrané válce nemělo německé obyvatelstvo dost peněz na to, aby jej vláda mohla zatížit tak vysokými daněmi, ani na to, aby si od něho vláda mohla vypůjčovat. Německé vládě nezbývalo nic jiného, než „rozběhnout tiskařský stroj na peníze". Peněžní zásoba začala prudce růst a s ní začala prudce růst cenová hladina.
Hyperinflace vyvrcholila v roce 1923, když francouzská armáda obsadila Porúří, protože Německo neplatilo včas reparace. Německá vláda reagovala explozivním růstem peněžní zásoby a inflace v tomto roce dosáhla řádově deseti miliard procent.
Hyperinflace nakonec vedla k „dolarizaci" německé ekonomiky - říšské marky již nikdo nepřijímal a marka začala být vytlačována z oběhu dolarem.
Nákladová inflace
Dnes už jsou památkou na tuto inflaci jen poštovní známky, na kterých jsou částky s mnoha nulami. Pro německé obyvatelstvo však byla hyperinflace tragickou událostí, neboť znehodnotila veškeré úspory. Dolehla tak tvrdě hlavně na střední vrstvy, u kterých zvýšila popularitu Hitlerovy strany.
V 
osmdesátých letech 20. století došlo k hyperinflacím v Argentině a v Bolívii. Jejich
příčinou bylo nenasytné zvyšování státních výdajů do takových rozměrů, že je vlády
nebyly schopné financovat jinak než tištěním peněz. V Bolívii dosáhla roční míra infla-
ce v roce 1985 20 000 %. I v těchto zemích vedla hyperinflace postupně k „dolarizaci"
ekonomik. Nakonec jejich vlády potlačily hyperinflaci razantním omezením růstu
peněžní zásoby.
V devadesátých letech prožívalo vysokou inflaci turecké hospodářství.
Turecká lira přijde o pět nul
„Turecko, které zhruba deset let prožívá inflaci dosahující trojmístných čísel, což z jeho občanů nadělalo ,milionáře', bude mít brzy ,tvrdou liru'. Centrální banka připravila návrh zákona, podle kterého bude nová turecká lira ,o pět nul kratší'. Dnes odpovídá jednomu americkému dolaru 260 000 tureckých lir, což nutí občany chodit na nákupy s kapsami napěchovanými penězi. Jízda taxíkem z letiště do města stojí kolem sedmi milionů tureckých lir, doplnění benzínové nádrže automobilu přijde na deset milionů. Po denominaci by se jednomu americkému dolaru rovnalo 2,6 turecké liry."
(Lidové noviny, 26. 6. 1998)
26.5