Evropská hospodářská integrace
Evropská hospodářská integrace začala v roce 1957. Tehdy bylo Římskou smlouvou založeno Evropské hospodářské společenství, jehož prvními členy se staly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Spolková republika Německo. Cílem tohoto Společenství bylo odbourání všech celních bariér obchodu a všech překážek pro pohyb práce a kapitálu uvnitř Společenství. To se podařilo do roku 1969.
V roce 1973 se Evropské hospodářské společenství rozšířilo o další země -Dánsko, Irsko a Velkou Británii. Později přistoupily Řecko, Portugalsko, Španělsko, Rakousko, Švédsko a Finsko. Švýcarsko zůstává mimo kvůli své neutralitě a vstup Norska zatím dokázali blokovat norští farmáři a rybáři obávající se evropské konkurence. O členství žádají další evropské země - Česká republika, Maďarsko, Polsko, Estonsko, Slovinsko a Kypr.
Evropské hospodářské společenství se přejmenovalo na Evropskou unii, jejíž ambice již překračují pouhý společný trh - Evropská unie zavedla v roce 2002 společnou měnu EURO a postupně směřuje k politické integraci.
Hospodářský růst
25.6
HOSPODÁŘSKÝ RŮST A SPOLEČENSKÝ SYSTÉM
„Kdyby platila teze o bludném kruhu chudoby, lidstvo by stále ještě žilo v době kamenné. "
Peter Bauer
Proč ekonomiky mnoha chudých zemí rostou pomalu nebo nerostou vůbec? Proč se u nich nedostavuje „hospodářský start"? Někteří ekonomové nabídli vysvětlení -chudé země nerostou, protože nejsou schopny vytvořit dostatek kapitálu. Tak se zrodila hypotéza o bludném kruhu chudoby. Zřejmě prvním, kdo ji vyslovil, byl Američan Paul A. Samuelson: chudé země mají tak nízký produkt, že z něho nejsou schopny spořit a akumulovat kapitál. Protože nejsou schopny akumulovat kapitál, nejsou schopny zvýšit svůj produkt. A protože nejsou schopny zvýšit produkt, nemohou spořit a akumulovat kapitál. „Bludný kruh chudoby" se uzavírá a není z něj cesty ven.
Byla to právě hypotéza o „bludném kruhu chudoby", která vedla mnoho ekonomů a politiků k domněnce, že chudé země jsou odkázány na hospodářskou pomoc vyspělých zemí. Bez zahraniční pomoci nebudou schopny přetnout bludný kruh své chudoby a odstartovat hospodářský růst. V prvních desetiletích po druhé světové válce byly tyto názory velmi rozšířené. Jenže problém zahraniční rozvojové pomoci je v tom, že při chází spíše do rukou vlád než do rukou domácích podnikatelů. Vlády ji používaly v lepším případě k budování ekonomické infrastruktury, v horším případě k vyzbrojování svých armád nebo k zahajování megalomanských stavebních projektů. Zahraniční pomoc nebyla schopna změnit charakter společenských institucí těchto zemí. Protože přicházela do rukou vlád, přispívala spíše k vládnímu ekonomickému plánovaní než k posílení soukromé podnikatelské aktivity.
Hypotéza „bludného kruhu chudoby" se zaměřuje jen na vztah mezi kapitálem a růstem. Opomíjí velmi důležitou věc - že k hospodářskému růstu jsou nezbytné určité společenské instituce, a to zejména soukromé vlastnictví.
Význam soukromého vlastnictví a svobody obchodu a podnikání pro hospodářský růst dokládají už dávné dějiny.
Vzestup a stagnace civilizací
F. A. Hayek dokládá, že na počátku hospodářského vzestupu starověkého Egypta bylo soukromé vlastnictví. Individuální povaha vlastnictví, jeho dědičnost a nezcizitelnost, měly zásadní význam pro vzestup egyptské civilizace. Postupně ale respekt k individuálnímu vlastnictví ustoupil zájmům státu do té míry, že za osmnácté dynastie existoval již v Egyptě systém podobný státnímu socialismu. Tehdy také začíná dvě tisíciletí trvající stagnace Egypta.
Oblast středomoří vděčila za svůj hospodářský rozmach do značné míry římskému právu. Řecké, fénické a židovské obchodní komunity byli (proti své vůli)
Hospodářský růst a společenský systém
chráněny před asijskými nájezdníky nadvládou bojovných Římanů, kteří vytvořili příkladný systém zákonné ochrany soukromého vlastnictví. V období republiky a v prvních letech císařství byla celá oblast na hospodářském vzestupu. Hospodářský úpadek Římské říše začíná až ve drahém století, kdy stát stále více zasahuje do soukromého obchodu a zatěžuje obyvatelstvo stále vyššími daněmi. Ve třetím století vedla nenasytnost vlád vojenských císařů k takovému inflačnímu znehodnocování měny, že kolem roku 300 n. 1. musel císař Dioklecián zavést státní cenové kontroly. To hospodářský úpadek Říma dále prohlubovalo.
Ve středověku se zdálo, že Byzantská říše má daleko větší předpoklady pro hospodářský rozkvět než západní a střední Evropa. Opak se stal pravdou. Absolutistická centrální moc Byzance příliš prorůstala do hospodářského života. Slabý respekt státní moci k soukromému vlastnictví a k jeho dědičnosti nevytvářel dobrý základ pro obchod a podnikání. Naproti tomu na území bývalé západořímské říše sice vládla politická anarchie, ale právě slabost ústřední moci se ukázala být výhodou pro hospodářský vzestup měst na konci středověku. Města těžila z oddělení světské a církevní moci, které bránilo vzniknout absolutistické a centralistické říši. Centra raného manufakturního kapitalismu v Evropě se nerodila pod patronátem silných absolutistických vlád velkých centralizovaných říší, nýbrž v italských, jihoněmeckých a holandských městech. Později Anglie a Holandsko vděčily za svůj hospodářský vzestup omezené moci ústřední vlády, z níž těžila buržoazie.
S hospodářským vývojem Evropy snad nejvíce kontrastovala Čína. Čínská starověká civilizace byla ve vědě a technice daleko před Evropou (například už ve dvanáctém století měla Čína několik ropných vrtů). Čína měla všechny předpoklady proto, aby se stala hospodářskou velmocí. Císařské dynastie však vytvořily centralistický systém, v němž stát tak silně prorůstal do hospodářského života, že potlačoval jakékoli soukromé podnikatelské iniciativy. Zatímco v Evropě na konci středověku začal slibný a dlouhodobý hospodářský růst, Čína beznadějně stagnovala.
(F. A. Hayek: The Fatal Conceit: The Errors of Socialism. Chicago, University of Chicago Press, 1988)
Ale podívejme se na novodobé dějiny, které také poskytují mnoho příkladů úspěšného nebo naopak neúspěšného hospodářského vývoje. Nejlepším příkladem toho, jak důležité pro hospodářský růst je soukromé vlastnictví, je dnešní Čína.
Čínská reforma vlastnických vztahů
Před rokem 1979 bylo čínské zemědělství provozováno na bázi kolektivního vlastnictví. Kolektivní vlastnictví nevytvářelo u lidí žádné motivace, a tak se v šedesátých letech čínské zemědělství propadlo na úroveň, která nebyla schopna uživit domácí obyvatelstvo. Miliony lidí zemřely hladem.
V letech 1979 - 1981 uskutečnila čínská vláda reformu vlastnických vztahů, jaká nemá co do rychlosti a rozsahu obdoby - 700 milionů lidí v zemědělství pře-
Hospodářský růst
šlo od kolektivního hospodaření k individuálnímu podnikání. Plody této změny se brzy dostavily. Zatímco mezi lety 1959 - 1978 zemědělská produkce na obyvatele v Číně stagnovala, mezi lety 1979 - 1985 se téměř zdvojnásobila. Růst čínského zemědělství dále pokračuje rychlým tempem.
Jak mohlo dojít k tomuto „malému" zázraku? Vždyť čínské zemědělství nedostalo žádnou kapitálovou injekci. Vysvětlení je prosté: čínský rolník získal motivace, které dříve v systému kolektivního vlastnictví postrádal. Tyto motivace se zrodily z individuálního vlastnictví. Čínská rodina získala jistotu, že výsledky jejího úsilí - její práce, vynalézavosti a spoření - zůstanou jen jí a že majetek, který nahromadí, jí nikdo nevezme.
Soukromé vlastnictví, jeho respektování a ochrana, vytváří silné motivace lidí, z nichž vyrůstá pracovní i podnikatelská aktivita. Tato aktivita zvýší důchody a vyšší důchody zvýší úspory. Tam začíná akumulace kapitálu i hospodářský růst.
Tento příklad ukazuje, že klíčem k „hospodářskému startu" chudých zemí není ani tak zahraniční pomoc a zahraniční kapitál, jako zejména jejich vlastní společenský systém. Systém, v němž je respektováno a chráněno soukromé vlastnictví a kde mohou lidé volně směňovat, motivuje lidi k tomu, aby akumulovali kapitál - aby spořili a aby investovali do svého hospodářství. A také do lidského kapitálu - do zdraví a vzdělání svých dětí.
Můžeme najít řadu příkladů, které hovoří samy za sebe. Alan R. Waters uvádí příklad dvou zemí - Jižní Koreje a Srí Lanky - který dokládá význam společenského systému pro ekonomický růst.