Zázrak ze Silicon Valley
Americký ekonom Gary Becker popisuje rozvoj Silicon Valley - největšího a nejúspěšnějšího centra amerického počítačového průmyslu, softwaru a Internetu, které se rozvíjelo bez jakékoli vládní pomoci. V padesátých letech založil děkan Stanfordské univerzity na volném území univerzitního městečka průmyslový park, ve kterém založilo tehdy své provozy několik poměrně neznámých firem. Ještě v šedesátých letech se nedělo v „křemíkovém údolí" nic mimořádného. V sedmdesátých letech zde dochází ke startu počítačového průmyslu (Apple). Opravdový rozvoj pak přišel s Internetem a s poptávkou po softwaru. Dnes pracuje v Silicon Valley milion lidí, z nichž má 40 % vysokoškolský diplom. V roce 1999 zde bylo investováno 6 miliard dolarů rizikového kapitálu. Je zde 77 převážně internetových firem, které jsou kotovány na burze cenných papírů.
Zázrak „křemíkového údolí" nikdo nikdy nepředvídal. Do jisté míry to bylo dílo náhody. Ale rozhodující roli sehrály pružné trhy práce a kapitálu a liberální podmínky pro zakládání nových firem. Živelný rozvoj Silicon Valley kontrastuje například s průmyslovými politikami Německa, kde existuje mnohem více administrativních překážek pro svobodné podnikání a mnohem více štědrých dotací podporujících technické inovace. Státní byrokracie přitom nikdy nedává dotace do opravdu riskantních podniků, ale ty se právě ve vývoji nových technologií ukazují jako nejperspektivnější. Becker říká, že pro technologické zázraky podobné Silicon Valley jsou potřebné vynikající univerzity, ale především pružné trhy a odstra-
Hospodářský růst
ňování byrokratických překážek pro zakládání a řízení nových firem. Státní „hitech" politiky naopak často prokazují technickému rozvoji medvědí službu.
(G. S. Becker: Dílo náhody a štěstí? Ekonom 19/2000)
Mohou vlády urychlit objevování a zavádění nových progresivních technologií? Mnoho lidí si myslí, že ano - kdyby finančně více podporovaly investování do vědy a výzkumu. Problém je v tom, že vlády nevědí, které technologie jsou perspektivní a v jakých oblastech ekonomiky se vyplácí je zavádět. To ví jen soukromí podnikatelé. Dokud nové technologie nepřišly, nikdo netušil, že přijdou. Vlády, univerzity, vědecké ústavy ani prognostikové nikdy nepředvídali, že místo děrnoštítkových počítačů přijdou Windows, že se objeví Internet, že se hromadně rozšíří mobilní telefony. Jestliže nelze předvídat, jaké nové technologie se prosadí, jak by mohly být investice do vědy a výzkumu předmětem politiky? Právě nepředvídatelnost směrů technického pokroku dokazuje, že technický pokrok je věcí soukromého podnikání a soukromého investování, nikoli vládních politik.
25.5
VELIKOST TRHU
Akumulace kapitálu není jediným zdrojem hospodářského růstu. Hospodářský růst může být významně urychlen zvětšením trhu. Velký trh vytváří lepší podmínky pro specializaci výrobců a otevírá tak větší prostor pro směnu na základě komparativních výhod.
Vytváření velkých trhů
Hospodářská zaostalost středověké Evropy byla do značné míry způsobena řídkým osídlením a izolovaností malých trhů. Středověké cechy kladly překážky volnému obchodu a konkurenci. Politická rozdrobenost Evropy nedovolovala, aby se více rozvinul zahraniční obchod. Dokonce i uvnitř národních států existovaly celní a jiné překážky pro obchod mezi jednotlivými částmi země.
Růst obyvatelstva v Evropě vedl postupně k větším hospodářským kontaktům, k překonávání izolovanosti místních trhů a k rozvoji obchodu. Vznik velkých národních států nejprve v západní Evropě (Španělsko, Francie, Anglie) a později ve střední Evropě (Německo, Rakousko) znamenal též vytvoření velkých národních trhů. Velké trhy, umožňující větší specializaci a směnu, představovaly mocný impuls k hospodářskému růstu.
Rozvoj mezinárodního obchodu významně přispěl k hospodářskému růstu Evropy a Severní Ameriky. Ve dvacátém století obě světové války a hospodářská deprese
 |
Velikost trhu
30. let vedly k omezení mezinárodního obchodu. Po roce 1945 však mezinárodní obchod opět začíná nabírat plné obrátky. Během druhé poloviny dvacátého století roste světový obchod permanentně rychleji než světová ekonomika, což svědčí o tom, že svět má stále obrovský prostor pro prohlubování specializace a dělby práce.
Mezinárodní obchod je vedle akumulace kapitálu další mocnou silou, která pohání hospodářský růst. Ekonomové i politikové většiny zemí si to uvědomují. Při prosazování politiky svobodného obchodu však stále musejí bojovat se zájmovými skupinami domácích výrobců, kteří chtějí využívat státu ke své ochraně před zahraniční konkurencí.
Krátce po druhé světové válce se prohloubilo hospodářské zaostávání západní Evropy za USA. Ani poválečná rekonstrukce Evropy nevedla k dostatečnému sblížení hospodářské úrovně obou těchto oblastí. Rozdíly už nebylo možné vysvětlit přírodním bohatstvím, protože americká ekonomika v té době čerpala své přírodní zdroje dost intenzivně a byla již na dovozu surovin a energie značně závislá. Výhoda americké ekonomiky tkvěla ve velikosti trhu. Domácí trhy USA (trhy zboží, služeb, práce a kapitálu) byly obrovské a skýtaly velký prostor pro specializaci a směnu. Díky velkým domácím trhům si USA udržovaly před Evropou značný hospodářský náskok. Žádná evropská země neměla domácí trhy co do velikosti srovnatelné s trhy USA. Evropa musela spoléhat na mezinárodní obchod, ten však byl zatížen mnoha umělými politickými překážkami.
Země západní Evropy konečně pochopily, že nemá-li se Evropa natrvalo stát dru hořadou hospodářskou oblastí, musí zbořit hranice svých národních trhů a vytvořit jeden velký evropský trh. Tak začala evropská hospodářská integrace.