Dodatek: hospodáŘská deprese 30. Let
Hospodářské expanze a recese se začaly v Evropě objevovat již od počátku 19. století, když se původně agrární ekonomiky měnily v průmyslové a když v nich kapitálové investice začaly hrát významnější úlohu. Projevují se čas od času dodnes. Žádná z recesí však nebyla tak hluboká a dlouhá a žádná nebyla doprovázena tak ničivou finanční krizí jako hospodářská deprese ve 30. letech dvacátého století.
Velká deprese
Hospodářská deprese začala v USA v roce 1929. Několik let předtím prožívala americká ekonomika trvalou expanzi, která byla doprovázena soustavným a do velké míry spekulačním růstem cen akcií na burze. Ceny akcií na newyorské burze se v letech 1928 - 1929 zhruba zdvojnásobily a bylo jasné, že se jedná o „spekulační bublinu". Expanze dosáhla svého vrcholu v létě tohoto roku a tehdy se také objevily první příznaky, že dojde k obratu. O dva měsíce později „praskla spekulační bublina" - přišel „černý čtvrtek" (24. říjen) na newyorské burze, kde se zhroutily ceny akcií. Lidé byli zaskočeni - do té doby byl každý přesvědčen, že
Dodatek: Hospodářská deprese 30. let
hospodářská expanze dvacátých let nikdy neskončí. Náhle přišel šok, který každého bezstarostného optimistu rázem změnil v beznadějného pesimistu. Kdo měl cenné papíry, snažil se jich zbavit. Kdo měl hotovost, držel ji a nic na světě by jej nepřimělo cenné papíry kupovat. Krach newyorské burzy však měl být pouhým začátkem.
Zhruba o rok později, na podzim roku 1930, začala bankovní krize. Lidé ztratili důvěru v banky a začal „run" na banky - vkladatelé se snažili vybrat své vklady. Banky pochopitelně neměly tolik rezerv, aby mohly tomuto „runu" odolat, a tak došlo k první sérii bankrotů bank. V prosinci pak zkrachovala významná newyorská banka Bank of United States. Následovala nová bankovní panika, díky níž ještě v tomtéž měsíci zkrachovalo dalších 352 amerických bank. Finanční krize se nezadržitelně šířila po celé zemi. Celkově během deprese zmizelo v USA 10 tisíc bank z původního počtu 25 tisíc. Americká ekonomika se dostala do bludné sestupné spirály bankrotů, poklesu výroby, růstu nezaměstnanosti, poklesu poptávky a dalších bankrotů. Do roku 1933, kdy deprese dosáhla svého „dna", klesl americký nominální domácí produkt na polovinu a reálný produkt na dvě třetiny úrovně roku 1929. Investice klesly na jednu desetinu úrovně roku 1929. Ceny klesly v průměru o 25 %. Nezaměstnanost vzrostla na 25 %. Země prožívala šok, jaký nepoznala v celé své historii. Nikdo nedokázal vysvětlit příčiny krize ani z ní nalézt východisko.
Deprese se ovšem neomezila jen na USA. Brzy se rozšířila do Evropy. Zahraniční obchod byl jedním z „kanálů", kterým se nákaza šířila. Pokles americké produkce a spotřeby vyvolal také pokles amerického dovozu z Evropy a snížil poptávku na evropském trhu. Pokles poptávky vyvolal snížení investic, výroby a spotřeby v Evropě, což zas snížilo dovoz evropských zemí z USA. Jak se ukázalo, svět již byl natolik hospodářsky spojen, že se deprese nemohla omezit jen na jednu zemi, ale stala se doslova celosvětový jevem. Československo patřilo k zemím, jež byly světovou hospodářskou depresí postiženy nejsilněji. Katastrofální důsledky měla ovšem deprese v Německu, kde nezaměstnanost v roce 1932 dosáhla neuvěřitelných 43 %.
Následky této deprese však nebyly jen hospodářské. Měla dopad na myšlení lidí, na jejich důvěru v ekonomický a politický systém, v němž žili a v němž nyní spatřovali příčinu svých potíží. Mnoho lidí ztratilo víru v tržní systém i v demokracii a uvěřilo ideologiím komunismu a fašismu, které slibovaly nahradit chaos novým pořádkem. Komunistická ideologie získávala nové příznivce, když centrálně plánovaná ekonomika Sovětského svazu jako jediná neznala nezaměstnanost. Není také pochyb, že hospodářská deprese v Německu měla rozhodující podíl na nečekaném úspěchu Hitlerovy strany ve volbách a že otevřela německým nacistům cestu k moci. Němečtí a italští fašisté sice zachovali soukromé vlastnictví, ale podřídili jej kontrole zájmových skupin zaměstnavatelů a zaměstnanců, které samy
Hospodářský cyklus
byly podřízeny kontrole státu. V Německu byly odbory nahrazeny Pracovní frontou, zaměstnavatelé byli povinně organizováni do odvětvových „komor" a celé německé ekonomice již v roce 1938 šéfoval Hermann Göring.
Měnily se však i názory akademických ekonomů v demokratických zemích. V Anglii vyšla v roce 1936 kniha Johna Maynarda Keynese „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz", jejíž autor naznačoval, že východiskem z hospodářské deprese mohou být zvýšené výdaje státního rozpočtu. Kniha se setkala v akademických kruzích s velkým ohlasem, hlavně u mladších ekonomů. Stále více ekonomů začalo věřit tomu, že tradiční kapitalistický systém, spoléhající na tržní síly a soukromé podnikání, již nedokáže zabránit ničivým hospodářským krizím a že stát musí hrát mnohem silnější ekonomickou roli. V USA v roce 1933 zvítězil ve volbách Franklin D. Roosevelt, který sliboval vyvést zemi z krize razantními zásahy státu do ekonomiky. Americká vláda zahájila rozsáhlé veřejné investice. Také vznikla Federální pojišťovna vkladů, která měla do budoucna zabránit bankovním panikám. Zdálo se, že éře hospodářského liberalismu je odzvoněno.
Jaké byly příčiny této hospodářské deprese? Na tom se ekonomové nikdy zcela neshodli. Zde uvedeme dvě odlišná vysvětlení, pocházející od dvou velkých ekonomů 20. století - Johna Maynarda Keynese (Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, 1936) a Miltona Friedmana (Svoboda volby, 1980).
Keynesovo vysvětlení „Velké deprese" se opíralo o jeho novou teorii agregátní poptávky. Keynes se domníval, že bohaté země s vysokým národním důchodem začínají „trpět" klesajícím sklonem ke spotřebě, protože spotřeba lidí je do velké míry nasycená a lidé mají tendenci více spořit. Projevuje se i pokles motivací firem k investicím, protože vyspělé ekonomiky jsou již natolik „nasyceny" kapitálem, že investoři vidí stále méně výnosných investičních příležitostí. V důsledku toho se začíná projevovat „chronické" zaostávání agregátní poptávky (spotřeby a investic) za rostoucí nabídkou (výrobními kapacitami). Výrobcům se pak hromadí zásoby, vznikají nevytížené kapacity, investoři propadají investičnímu pesimismu a omezují investice. Následkem toho pak roste nezaměstnanost, což dále snižuje spotřebu a prohlubuje investiční pesimismus. Keynes tvrdil, že soukromý sektor již nedokáže generovat dostatečně velkou poptávku, která by zajistila plnou zaměstnanost. Proto se „do hry" musí vložit stát a nahradit nedostatečnou soukromou poptávku veřejnou poptávkou - státními výdaji. Jedině tak lze zachránit kapitalismus před opakováním hospodářských depresí podobných té, která postihla svět ve 30. letech.
Zatímco Keynes považoval „Velkou depresi" za příznak „chronického onemocnění" kapitalismu, které nelze léčit jinak než státními zásahy, Friedman poskytl zcela jiné vysvětlení. Když recese v roce 1929 začala, byla docela normální recesí, které do té doby přicházely a zase samy odcházely. I tato mohla rychle pominout, kdyby se byla americká centrální banka nedopustila vážných chyb, které prohloubily depresi a vedly
Shrnutí dodatku
k finančnímu kolapsu. Když bylo na počátku roku 1930 jasné, že propukla vážná deprese, měla centrální banka zahájit nákup vládních dluhopisů, aby zvýšila peněžní zásobu, a zabránila tak finanční krizi a bankovním panikám. Místo toho udělala pravý opak a dovolila, aby peněžní zásoba klesala. To vedlo k dalšímu prohloubení deprese. Další chybou centrální banky bylo zvýšení úrokové míry v roce 1931 (šlo o opatření na záchranu zlatého standardu dolaru). Zvýšení úrokové míry v době nejhlubší deprese ovšem znamenalo pro ekonomiku další ránu. Friedman upozornil, že tyto skutečnosti nebyly ve 30. letech evropským ekonomům, včetně Johna M. Keynese, známy. Americká centrální banka ovšem své chyby nikdy nepřiznala. Jak napsal Friedman ve své knize Svoboda volby:
„V jednom ohledu se centrální banka nikdy nezměnila. Všechny potíže připisovala vnějším vlivům, které nemohla ovlivnit, a chválila sebe za všechny příznivé události. Tímto způsobem neustále živila mýtus o nestabilitě soukromého sektoru, zatímco svým skutečným jed náním dokumentovala, že hlavním zdrojem nestability hospodářství je stát. "
Na rozdíl od Keynese tedy Friedman připisuje hloubku a délku trvání hospodářské deprese 30. let nikoli selhání tržního systému, nýbrž selhání státu - konkrétně selhání centrální banky. Ještě dnes, s odstupem tolika desetiletí, není mezi ekonomy plná shoda, co bylo příčinou délky a hloubky hospodářské deprese 30. let.
Po druhé světové válce vlády významně zvýšily státní výdaje. Centrální banky zase při prvních náznacích začínající deprese zvyšovaly peněžní zásobu. Deprese, podobná té z 30. let, se již nikdy neopakovala. Stoupenci Keynesovy teorie to připisují zvýšeným státním zásahům, zejména rozpočtovým. Ti, kdo věří spíše Friedmanovu vysvětlení, zas tvrdí, že se centrální banky poučily a vyvarovaly se podobného selhání, jakého se dopustila americká centrální banka na počátku 30. let. V neprospěch Keynesovy teorie však mluví skutečnost, že se v bohatých zemích neprojevuje ani pokles sklonu ke spotřebě, ani slábnoucí podněty k investování. Je proto dost obtížné uvěřit ve vrozenou a chronickou tendenci tržního systému k hlubokým depresím.
Nejen lidé, i centrální banky se chybami učí. Když 19. října 1987 zažila americká burza druhý největší pokles kurzů cenných papírů ve své historii, americká centrální banka rychle zvýšila peněžní zásobu. Krize byla zažehnána.
SHRNUTÍ DODATKU
□ Žádná z depresí nebyla tak hluboká a dlouhá a žádná nebyla doprovázena tak ničivou finanční krizí jako hospodářská deprese ve 30. letech dvacátého století. J. M. Keynes ji vysvětloval chronickým zaostáváním agregátní poptávky a vybízel k intenzivnějším zásahům státu. M. Friedman ji naopak připisuje nikoli selhání tržního systému, nýbrž selhání státu - konkrétně selhání centrální banky.