Iluze stavebního dělníka
Martin je stavební dělník, který dosud pracoval za hodinovou mzdu 60 Kč 8 hodin denně.
Poté došlo k růstu cenové hladiny o 10 %. Také cena domů se zvýšila o 10 %. Stavební firma, která Martina zaměstnává, by chtěla více stavět. Vedení firmy se proto snaží přesvědčit své dělníky, aby místo osmi hodin denně pracovali devět hodin. Nabízí jim 5% zvýšení mezd z 60 Kč na 63 Kč za hodinu.
Martin souhlasí - zvýšení mzdy jej motivuje k tomu, aby se vzdal další hodiny volného času denně a raději pracoval. Představuje si, co všechno si za vyšší mzdu koupí. Jenže my už víme, že rostou také ceny zboží a služeb. Kdyby Martin věděl, že se jeho mzda reálně nezvýší, odmítl by pracovat 9 hodin denně a trval by na dodržení původní osmihodinové pracovní doby.
Ale co znamená „kdyby to věděl"? Cožpak to neví? Přesně tak, Martin to hned nepozná. Považuje zpočátku zvýšení své mzdy za reálné zvýšení. Odkud se bere tento jeho omyl? Martin zpočátku nemá přehled o zvýšení cen všeho zboží a služeb, které kupuje. Povšiml si sice zvýšení cen potravin, neboť je kupuje takřka denně. Ale mnoho věcí kupuje jen občas. Proto si ještě nějaký čas nepovšimne, že se zvýšily ceny oděvů a bot, že autoservisy zvýšily ceny opravárenských služeb, že vzrostly ceny knih, nábytku a zahraničních zájezdů. Jeho nájemní smlouva na byt vyprší až za rok a Martin zatím nemá tušení, že mu majitel bytu bude chtít zvýšit nájemné.
Trvá mu měsíce, než si uvědomí, že se ceny všeho zboží a služeb zvyšují, a než si uvědomí, že zvýšení jeho reálné mzdy bylo pouhou iluzí. Když se tato iluze rozplyne, Martin už není ochoten pracovat 9 hodin denně, ale opět jen 8 hodin.
Když se zvyšuje cenová hladina, lidé i firmy po určitou dobu podléhají peněžní iluzi. Peněžní iluze znamená, že si člověk nebo firma dobře uvědomuje růst své vlastní ceny, ale neuvědomuje si (alespoň po určitou dobu) růst ostatních cen (případně si jej uvědomuje jen mlhavě a neurčitě). Firmy si uvědomují růst vlastních cen, ale neuvědomují si, že brzy porostou také mzdy, nájemné a ostatní náklady. Proto jsou zpočátku ochotny více vyrábět. Zaměstnanci vidí růst svých nominálních mezd a mylně jej považují též za růst reálných mezd. Proto jsou zpočátku ochotni více pracovat. Jak vidíte, peněžní iluze je
Agregátní poptávka, agregátní nabídka a potenciální produkt
příčinou toho, že růst cen vede k růstu produkce a zaměstnanosti. Nebýt jí, nebyly by firmy ochotny více vyrábět a lidé by nebyli ochotni více pracovat.
Jenže, jak již tušíte, to není konec příběhu. Peněžní iluze po čase vyprchají.
Zaměstnanci si uvědomí, že ceny spotřebního zboží se zvýšily, což znehodnotilo jejich nominální mzdy. Uvědomí si, že jejich reálné mzdy se nezvýšily, a proto sníží svou nabídku práce na dřívější úroveň. Zaměstnanost se vrátí na původní úroveň a s ní se vrací na původní úroveň i produkce.
Teď se podívejme na opačnou situaci. Když cenová hladina klesá, firmy podlehnou iluzi, že klesá jen jejich cena, a proto snižují výrobu. Jejich poptávka po práci se v důsledku toho sníží, což sníží nominální mzdy. Snížení nominálních mezd zaměstnanci (pod vlivem peněžní iluze) mylně pokládají i za snížení reálných mezd, a budou proto nabízet méně práce než dříve. Teprve když si lidé uvědomí, že klesly také ceny spotřebního zboží, „opraví" svůj pohled na nominální mzdy a jejich nabídka práce se zvýší na původní úroveň.
Při poklesu cenové hladiny dochází ke snížení výroby a zaměstnanosti ještě z dalšího důvodu. Jsou jím kolektivní mzdové dohody. V mnoha firmách je totiž běžnou praxí, že vedení firmy uzavírá se svými zaměstnanci mzdovou dohodu, která je platná po delší dobu - u nás je to obvykle jeden rok. Během platnosti mzdové dohody je velmi obtížné změnit výši mezd, která je v dohodě stanovena.