Zájmové skupiny
Rozhodování politiků bývá zatíženo nezanedbatelným prokletím - tlakem zájmových skupin. Zájmové skupiny jsou skupiny, které prosazují své dílčí (skupinové) zájmy prostřednictvím státu - ovlivňováním státních úředníků a politiků. Snaží se prosadit takovou politiku vlády a takové zákony, které jsou pro ně výhodné.
Zájmy různých skupin jsou přirozeně protichůdné. Například zemědělci mají zájem na ochraně domácího trhu před zahraniční konkurencí, zatímco spotřebitelé mají zájem právě opačný. Představitelé armády chtějí vyšší výdaje státu na obranu, kdežto daňoví poplatníci by chtěli pravý opak. Ochránci životního prostředí požadují zatížit výrobu elektřiny vysokou daní, majitelé elektráren i výrobci energeticky náročných výrobků se tomu brání. Které skupiny jsou ve svém úsilí úspěšnější? Může na to ekonomie dát vůbec nějakou odpověď? Do jisté míry ano. Ilustrujme si problém na dvou příkladech.
Dovozní cla na pšenici
Představme si vládu, která stojí před rozhodnutím, zda zvýšit cla na dovoz pšenice. Kterých skupin se takové rozhodnutí dotkne? Dotkne se zemědělců a spotřebitelů. Zemědělci budou vysoká cla chtít, protože je ochrání před zahraniční kon-
Zájmové skupiny
kurencí a povede ke zvýšení domácí produkce i ceny pšenice. Spotřebitelé budou proti clům, protože si nepřejí zvýšení cen moučných výrobků.
Představme si, že pěstitelé pšenice představují skupinu 100 tisíc lidí a spotřebitelé představují skupinu 10 milionů lidí. Která z těchto dvou skupin dokáže vyvinout na vládu větší tlak a prosadit svůj zájem? Pokud se chystáte odpovědět, že spotřebitelé, neukvapujte se a uvažujte dále.
Předpokládejme, že zvýšení cel by zvýšilo celkové výdaje spotřebitelů na pečivo o 2 mld. Kč ročně a příjmy domácích pěstitelů pšenice by zvýšilo o 1,8 mld. Kč ročně. Jelikož je spotřebitelů 10 milionů, každý z nich by zaplatil v průměru o 200 Kč ročně navíc. Jelikož je pěstitelů pšenice 100 tisíc, každý z nich by vydělal v průměru 18 000 Kč ročně navíc.
Představte si, že jste spotřebitelem a dozvíte se, že po zvýšení dovozních cel vydáte za pečivo ročně o 200 Kč více. Nepotěší vás to, ale 200 Kč je přece jen poměrně malá suma. Nemotivuje vás k žádné zvláštní aktivitě. Nepůjdete kvůli tomu demonstrovat na náměstí. Nebudete se pokoušet proniknout do sdělovacích prostředků a pronášet projevy k národu. Nepokusíte se dostat do parlamentu a na jeho chodbách přesvědčovat poslance o škodlivosti dovozních cel. Nebude vám stát za to ani zvednout telefon a pokoušet se zavolat ministru zemědělství. Takto se pravděpodobně zachovají všichni spotřebitelé. Výsledkem bude, že tato velmi početná zájmová skupina bude zcela pasivní a nečinná. Žádnému spotřebiteli totiž nestojí za to, aby kvůli částce 200 Kč ztrácel čas nebo vynakládal jakékoli náklady na aktivní boj proti clům na dovoz pšenice.
Jinak se budou chovat zemědělci. 18 000 Kč ročně je už pro každého z nich slušná suma, aby se pro ni vyplatilo něco podniknout. Zemědělci již mají pro to vytvořeny organizace, jejichž představitelé jsou profesionály v podnikání přesvědčovacích kampaní. Funkcionáři zemědělských svazů a komor budou ve sdělovacích prostředcích přesvědčovat o nutnosti dovozních cel na pšenici. Budou lobbovat v parlamentu a na Ministerstvu zemědělství. Nepomůže-li to, zorganizují demonstrace a vyzvou zemědělce, aby přijeli zavalit vchod ministerstva neprodanou pšenicí.
Politikové jsou jenom lidé. Vědí, že nezvýší svou politickou popularitu hájením zájmu spotřebitelů - oné „mlčící většiny", která si možná sotva uvědomuje dopad cel na cenu pečiva. Naopak vědí, že pustit se do boje s vlivnou (i když méně početnou) zájmovou skupinou a jejími reprezentanty znamená riskovat politickou kariéru.