Lékařská pohotovostní služba
Lékařská pohotovostní služba byla u nás (do roku 1998, kdy byly zavedeny jisté poplatky za ni) plně hrazena ze zdravotního pojištění, aby její uživatelé, když ji potřebovali, nemuseli nic platit. Důvod byl humanitární. Politikům se nezdálo lidské, aby nemocní lidé, kteří naléhavě potřebují lékařskou pomoc, museli něco platit. Co když na to nebudou mít? Mají být ponecháni bez ošetření?
Jenže když je něco volným statkem, bývá po tom velká poptávka. Stávalo se, že si pohotovostní službu vyžadovali i lidé, kteří ji zas tak naléhavě nepotřebovali. A stávalo se, že když pohotovostní službu volali lidé opravdu nemocní či zranění, kteří se bez ní neobešli, museli na ni čekat dlouho a vystavovali se nebezpečí.
Zdravotní pojišťovny jsou schopny financovat určitý počet vozů a lékařů pohotovostní služby, ale nejsou schopny jich financovat tolik, aby byla plně uspokojena poptávka po službě, která je zadarmo. Tak vzniká nedostatek, který způsobuje, že se takový volný statek někdy nedostane na lidi, kteří jej naléhavě potřebují a byli by i ochotni za něj zaplatit.
Proč by musel vzniknout nedostatek, ptáte se možná? Cožpak zdravotní pojišťovny nemohou zaplatit lékařskou pohotovostní službu v takovém rozsahu, aby byli uspokojeni všichni? To jistě může. Ale pak bude vznikat neefektivnost ve využívání ekonomických zdrojů. Podívejte se na obrázek 17-2. Pokud má být uspokojena poptávka po pohotovostní službě při její (pro pacienta) nulové ceně, budou ji muset zdravotní pojišťovny financovat v rozsahu QA. Pak jsou ale mezní náklady MCA vyšší než mezní užitek z ní (ten se blíží nule).
|
| Volné statky |
Obr. 17-2 Je-li lékařská pohotovostní služba volným statkem, bude požadována v objemu QA. Pokud zdravotní pojišťovny budou financovat toto množství, budou mezní náklady MCA, zatímco mezní užitek se bude blížit nule.
Singapurský model: zdravotní spoření
Zatímco v evropských zemích je zdravotní péče financována ze zdravotního pojištění, v Singapuru je systém zdravotního spoření. Každý má u Ministerstva zdravotnictví svůj osobní zdravotní účet, na který každý rok povinně spoří určité částky. Z těchto zdravotních účtů pak pacient platí v ordinacích a v nemocnicích za ošetření. Co ze svého účtu nevyčerpá, může použít na jiné účely - například na pořízení bydlení nebo na vzdělání.
Na rozdíl od zdravotního pojištění nejsou v systému zdravotního spoření lékařské služby volnými statky. Když se člověk rozhoduje, zda jít nebo nejít k lékaři, zda být v nemocnici nebo doma, zda chtít nákladnou nebo méně nákladnou léčbu, počítá, kolik jej to bude stát. Platba z jeho zdravotního účtu není pro něj utopeným nákladem, nýbrž nákladem příležitosti: ví, že za zdravotní péči platí tím, co by si jinak mohl koupit, kdyby peníze ze zdravotního účtu nevyčerpal. Lidé jsou proto v čerpání zdravotní péče uvážlivější a jsou více motivováni k zdravému způsobu života.
Tento systém, jak se zdá, funguje dobře. Ačkoli celkové náklady na zdravotnictví dosahují v Singapuru jen 3,1 % HDP (u nás přesahují 7 %), je zdravotní péče srovnatelná s Japonskem nebo USA. Platy lékařů dosahují v Singapuru šestinásobku průměrné mzdy.
Volné zdroje, volné statky a veřejné statky
Také USA již experimentují se zaváděním osobních zdravotních účtů. Evropské země naopak lpí na tradičních systémech zdravotního pojištění. Ukazuje se kupodivu, že největšími odpůrci osobních zdravotních účtů jsou lékaři. U nás přišel s myšlenkou osobních zdravotních účtů v roce 1995 tehdejší premiér Václav Klaus. Projekt však narazil na takový odpor zdravotnické lobby, že ji vláda ani neprojednávala.
Podobným příkladem volných statků je voda nebo dálkové topení v bytech, kde nejsou měřiče spotřeby. Lidé za ně sice platí, ale jejich spotřeba není závislá na platbě - platba je pro spotřebitele utopeným nákladem.
Byty bez měřičů spotřeby vody
Dříve neexistovaly v nájemních domech měřiče spotřeby vody v bytech. Ani dnes v mnoha případech měřiče v bytech nejsou. Měřič je pouze v domě. Majitel domu platí spotřebu vody za celý dům a částku pak rozpočítává mezi nájemníky (obvykle podle počtu osob v bytě).
Je pro nájemníky voda volným statkem? Vždyť za ni platí. Jenže platba nájemníka za vodu není nijak vázána na jeho vlastní spotřebu vody. Cena vody je pro něj utopeným nákladem. Není pro něho žádným vodítkem k úspornému chovám -nemá žádný vliv na jeho rozhodování, zda se má sprchovat pět minut nebo čtvrt hodiny, zda má mýt nádobí pod tekoucí vodou či nikoli. Ani vyšší cena vody jej nemotivuje k úspornější spotřebě vody. Řekne si: „Proč bych měl omezit spotřebu vody, když tím nemohu nic ušetřit?"
Protože nájemníci platí za „kolektivní spotřebu" vody a nikoli za svou individuální spotřebu, neexistuje žádný vztah mezi spotřebou vody a její cenou. Nájemníci mají tendenci vodou plýtvat. V důsledku toho je nakonec jejich mezní užitek ze spotřebovávané vody nižší než cena, kterou za ni platí. Každý z nich by rád svou spotřebu vody snížil, jen kdyby měl jistotu, že to udělají i ostatní. Jelikož tuto jistotu nemá, plýtvá vodou dál.
Teprve po instalaci měřičů v bytech přestává být cena vody pro nájemníky „utopeným nákladem" a voda přestává být „volným statkem".
Obdobným případem jsou dodávky dálkového tepla do domů, v nichž nejsou měřiče spotřeby tepla v jednotlivých bytech.
Lidé jsou proti účtům za teplo bezmocní
„Dvě třetiny domácností s ústředním topením jsou zbytečně přetápěny. Za teplo tak každoročně zaplatí až o 20 procent více, než je nutné. Nájemníci však zatím nemají mnoho možností, jak se bránit. Majitel domu rozepíše celkovou spotřebu na jednotlivé nájemníky, kteří ji pak zaplatí. Majitelé domů pak nejsou žádným způsobem nuceni k tomu, aby zlepšovali technický stav rozvodů, kotelen a domů.
Veřejné statky
Podle odborníků by k podstatnému snížení odběru tepla přispělo zavedení individuálních měřičů spotřeby tepla přímo v bytech."
(Lidové noviny, 9. 7. 1998)
17.3
VEŘEJNÉ STATKY
Veřejné statky jsou také bezplatně užívány, ale ze zcela jiných důvodů. Na rozdíl od takových statků, jako je parkování na náměstí nebo obecní pastvina, veřejné statky nemohou být zpoplatněny a musí být poskytovány bezplatně. Ukážeme se nejprve na příkladech, proč je tomu tak.
Pouliční osvětlení
Pouliční osvětlení je velmi užitečným statkem. Kdyby ve vašem městě nebylo, jistě byste je postrádali. Náklady na pouliční osvětlení jsou přitom všude hrazeny z městské pokladny. Napadlo vás někdy, proč se nenajde firma, která by vybudovala a provozovala pouliční osvětlení jako „soukromý byznys"? Tak si představte, že byste byli vlastníkem firmy, která by to udělala. Očekávali byste, že lidé vám budou ochotni za tento užitečný statek platit a že tím pokryjete své náklady. Ke svému zklamání však zjistíte, že nejste schopni za pouliční osvětlení vybrat poplatky - nikdo vám nic nedá, ačkoli má z něho prospěch. Když někoho na ulici zastavíte a chcete, aby vám zaplatil, řekne vám, že to není jeho věc, že on pouliční osvětlení nepotřebuje tak nutně, aby za něj platil. Nemáte žádnou možnost přinutit jej k placení. Nemůžete totiž tomu, kdo nezaplatí, zabránit v užívání pouličního osvětlení - nemůžete ho donutit, aby chodil jinudy. Většina lidí se bude chovat jako „černí pasažéři" - budou se „vézt" zadarmo tím spíše, že je nelze „chytit".
Vypnete tedy osvětlení o dáte do novin zprávu, že dokud vám každý obyvatel města nezaplatí na čtvrtletí dopředu, neobnovíte provoz. Pan Růžička by rád zaplatil, jen kdyby věděl, že to udělají i ostatní a že osvětlení bude obnoveno. Protože to neví, nezaplatí ani on. Takto uvažují všichni, a proto nedostanete od nikoho nic. Nezbude vám tedy nic jiného než osvětlení vypnout. Všichni budou naštvaní, ale nikdo neví co dělat. Trh selhal.
Nakonec se do toho vloží město - zavede daň na pouliční osvětlení. Všichni obyvatelé města si oddechnou a vy budete schopni pokrýt náklady a provozovat osvětlení města. Pouliční osvětlení se stalo veřejným statkem.
Volné zdroje, volné statky a veřejné statky
Armáda
Klasickým příkladem veřejného statku je armáda. Většina z nás ji chce, protože nás chrání před potenciálním nepřítelem. Ale nikdo nebude ochoten dobrovolně platit za její služby. Každý řekne „já žádnou armádu nepotřebuji". Kdyby existovala soukromá armáda, nebyla by schopna vybírat poplatky a z nich se financovat. Nemůže totiž toho, kdo by jí nezaplatil, vyloučit z „užívání svých služeb". Lidé se budou chovat jako „černí pasažéři" -jakmile armáda v zemi existuje, všichni z ní mají prospěch, bez ohledu na to, zda platí nebo ne. Proto dobrovolně platit nebudou.
Trh zde selhává. Nezbývá než financovat armádu ze státního rozpočtu. Armáda je veřejným statkem.
Jistě bychom nalezli více podobných veřejných statků, jako je pouliční osvětlení nebo armáda. Ale jak máme poznat, co je veřejným statkem a co ne? Ne všechno, co stát nebo obec financují ze svých rozpočtů, ne všechno, co si lidé platí prostřednictvím daní, je veřejným statkem ve skutečném slova smyslu. Například škola veřejným statkem není, i když je mnoho státních škol. V případě škol trh neselhává tak jako v případě pouličního osvětlení nebo armády - soukromé školy existují a prosperují.
Co je společným znakem veřejných statků? Podle jakého kritéria je máme rozeznat a odlišit od soukromých statků? Podívejte se znovu na příklady pouličního osvětlení a armády. Proč nemohou být soukromými statky? Protože by soukromá firma nebyla schopna vybírat od uživatelů poplatky - není schopna ty, kdo nezaplatí, vyloučit ze spotřeby takového statku. Lidé by se chovali jako „černí pasažéři", které nelze „chytit" a „vyloučit".
Tato klíčová vlastnost veřejných statků se nazývá nevylučitelnost ze spotřeby -nemožnost vyloučit kohokoli z užívání statku. Je to právě tato vlastnost, která nám poskytuje kritérium pro odlišení veřejných statků od statků soukromých. Takový statek, který je „nevylučitelný" ze spotřeby, musí být financován prostřednictvím daní. Nevylučitelnost ze spotřeby způsobuje, že trh selhává a musí být nahrazen státem (obcí). Kdyby takové statky nefinancoval stát (obec) prostřednictvím daní, neexistovaly by - nikdo by je neposkytoval. Chceme-li tedy rozhodnout, co je a co není veřejným statkem, položme si vždy otázku, zda je statek „vylučitelný ze spotřeby" nebo ne, tj. zda je možné tomu, kdo neplatí, zabránit v jeho užívání či nikoli. (Zajímavé jsou otázky, zda je například televizní vysílání nebo silnice veřejným statkem. Jejich zodpovězení naleznete v části „otázky a příklady".)
Zajímavou vlastností většiny veřejných statků je nezmenšitelnost (nerivalita) ve spotře bě. Vezměme například pouliční osvětlení. Jde-li v noci po osvětlené ulici pan Růžička, „neubírá" nikterak panu Novákovi z jeho užívání veřejného osvětlení. Jinak řečeno, pan Růžička a pan Novák nejsou „rivalové" při užívání pouličního osvětlení. Srovnejte to s parkováním na náměstí. Parkování pana Růžičky omezuje pana Nováka a jiné řidiče v jejich parkování, neboť jim zmenšuje parkovací plochu. To z nich dělá „rivaly" ve spotřebě - konkurují si o parkovací plochu. Ale v případě pouličního osvětlení to neplatí.
Shrnutí
Veřejný statek se od soukromého statku významně liší tím, že o jeho množství nemohou rozhodnout spotřebitelé projevením svých preferencí (poptávek) na trhu, nýbrž musí jej určit stát (obec). Úředníci a politikové se přitom nemohou opřít o poptávku, protože u veřejného statku žádná tržní poptávka neexistuje a nelze ji ani odhadnout. I kdybychom se lidí ptali, kolik by byli ochotni zaplatit za to, že je v obci pouliční osvětlení, nebo za to, že máme armádu, nebyli by schopni dát smysluplnou odpověď. Množství veřejného statku (například rozsah pouličního osvětlení, velikost armády nebo hustotu okresních silnic) proto nelze určit jinak nežli politickým rozhodnutím.
Veřejné statky nemusí být nutně poskytovány státními podniky nebo státními úřady a institucemi, ale musí být financovány z veřejných rozpočtů - tedy z daní. Stát však může tyto statky objednávat od soukromých firem. Například veřejné osvětlení je veřejným statkem a stát nebo obec jej musí zaplatit ze svého rozpočtu, ale jeho vybudování objedná u soukromé firmy. Podobně státní silnice jsou sice financovány státem, ale stavěny (na objednávku státu) soukromými firmami.
SHRNUTI
□ 
Volný zdroj je takový zdroj, který je každému k dispozici bezplatně. Ale
jsou-li vzácné, jejich bezplatné využívání může vést k neefektivnosti nebo
dokonce k nevratnému zničení zdroje.
□ Neefektivnost je možno potlačit zavedením poplatku. Pro obec nebo pro stát
je však politicky problematické takové zpoplatnění zavést. Jinak je to v případě,
když je zdroj v soukromém vlastnictví.
□ Volný statek je statek, který je k dispozici zdarma. Náklady na jejich posky-
tování hradí stát nebo obce ze svých rozpočtů. Jinými volnými statky jsou ty,
jejichž náklady jsou hrazeny z pojištění.
□ Volné statky bývají statky nedostatkovými.
□ Veřejný statek je statek, který musí být poskytován bezplatně, protože spo-
třebitele nelze vyloučit ze spotřeby. Existuje zde neodstranitelný problém „čer-
ného pasažéra". Nevylučitelnost ze spotřeby je základní vlastností veřejných
statků, podle které je odlišíme od soukromých statků. Protože je nemožné nebo
extrémně nákladné tyto statky přímo zpoplatnit, musí jejich poskytování finan-
covat stát (obec) z veřejných rozpočtů.
□ U většiny veřejných statků je jejich spotřeba nezmenšitelná (nerivalitní) -
příchod dalšího spotřebitele nijak neomezuje (nezmenšuje) spotřebu ostatních spo-
třebitelů.
□ O množství veřejného statku nemohou rozhodnout spotřebitelé projevením
svých preferencí (poptávek) na trhu. Tržní rozhodování je zde nahrazeno politic-
kým rozhodováním.
Volné zdroje, volné statky a veřejné statky