Soukromý pozemek a obecní pozemek
V obci jsou dva pozemky vhodné pro parkování aut. Parkování neznamená pro vlastníka žádné náklady. Budou vlastníci pozemků požadovat od řidičů poplatek za parkování?
Ačkoli vlastník soukromého pozemku nemá žádné náklady, bude požadovat poplatek, protože zná vzácnost svého pozemku - řidičů, kteří chtějí parkovat, je více než míst k parkování.
Obec se ale může zachovat jinak. Jelikož užívání pozemku k parkování neznamená pro obecní pokladnu žádné náklady, je zpoplatnění parkování pro obecní radu prekérním rozhodnutím. Jak má takový poplatek zdůvodnit občanům obce -
Volné zdroje, volné statky a veřejné statky
svým voličům? Kdyby užívání pozemku vyvolávalo nějaké náklady, bylo by to snadné. Obec mnohem snadněji zdůvodní zpoplatnění obecní kanalizace nebo obecního odvozu odpadků, protože je evidentní, že s tím má spojeny náklady. Ale použít ke zdůvodnění poplatku pouhou vzácnost pozemku - to je „politicky neschůdné". Obecní rada byla zvolena proto, aby hájila zájmy občanů obce, a ne proto, aby z nich mačkala poplatky za užívání vzácného zdroje. Je proto možné, že se obec nakonec rozhodne ponechat parkování na obecním pozemku bez poplatku.
Napadne nás - není to nakonec v pořádku, že jsou takové zdroje volnými zdroji? Když jejich užívání nevyvolává náklady, proč by se za ně mělo platit? Jen proto, aby jejich vlastníci těžili z jejich vzácnosti? Ale je-li zdroj volný, vede to obvykle k jeho nedostatku. Ilustrujme si problém na příkladu.
Bezplatné parkování
V centru jednoho velkého města je náměstí, na kterém řidiči parkují bezplatně. Městské zastupitelstvo nestanovilo žádné parkovné, protože je názoru, že parkující automobily nezpůsobují žádné škody a nevyvolávají žádné dodatečné náklady na opravy náměstí.
O parkování na náměstí je ale velký zájem, protože náměstí je v centru, kam jezdí mnoho lidí do práce a také mnoho turistů. Náměstí je den co den plné parkujících aut a autobusů a mnoho řidičů se už na něj nedostane a musí hledat parkování jinde - často až na kraji města.
Pan Růžička, který pracuje nedaleko náměstí, přijel do práce autem časně ráno a bez problémů zaparkoval. Kdybyste se ho zeptali, kolik by byl ochoten zaplatit, kdyby se vybíralo parkovné, odpověděl by, že maximálně 30 Kč. Jinak by raději hledal parkování jinde (město dobře zná a snadno by nějaké jiné místo k parkování našel) nebo by raději jezdil do úřadu tramvají. Pan Novák, který ten den přijel do města vyřídit neodkladné věci, už volné místo k zaparkování nenašel. Byl by ochoten zaplatit za něj až 60 Kč, protože město nezná a hledání jiného místa k zaparkování ho bude stát hodně času a nervů. Ale má smůlu - náměstí je plné.
Pan Růžička se ale z bezplatného parkování ve městě neraduje dlouho. Do města přijel pan Szabó, maďarský turista, a ubytoval se na týden v hotelu blízko náměstí. Protože přijel brzy, zaparkoval a jeho auto bude stát na náměstí týden ve dne v noci. Pan Szabó by býval klidně mohl nechat auto na parkovišti na kraji města. Kdyby měl za parkování na centrálním náměstí platit, byl by ochoten dát nanejvýš 50 Kč denně. Pan Růžička jede v noci s nemocným dítětem na pohotovost, která je blízko náměstí. Ke své lítosti však nemůže zaparkovat (poslední parkovací místo zabral pan Szabó). Pan Růžička by v této situaci zaplatit až 100 Kč, jen kdyby mohl na náměstí zaparkovat. Takto mu však nezbývá nic jiného, než zoufale jezdit po nočním městě a hledat jiné parkování.
Volné zdroje
Obrázek 17-1 ukazuje bezplatné parkování na náměstí. Nabízené množství je v tomto případě konstantní (nabídková funkce vertikální), protože počet míst k parkování na náměstí je dán velikostí náměstí a nezmenšuje se ani se nezvětšuje se změnou parkovného. Křivka poptávky D ukazuje závislost poptávaného počtu parkovacích míst na výší parkovného. Je-li parkování volným statkem, je poptávané množství Qd, to je počet řidičů, kteří tam chtějí parkovat zdarma. Úsečka QsQd měří nedostatek. Ukazuje počet řidičů, kteří parkovací místa nenajdou a musí je hledat jinde.
K čemu dojde po zavedení parkovného a jak velké by parkovné mělo být? Tam, kde poptávková křivka protíná vertikálu S, je tržní rovnováha: při parkovném 55 Kč je počet řidičů, kteří skutečně zaparkují, stejný jako počet řidičů, kteří parkovat chtějí. Zavedení parkovného totiž sníží poptávané množství Qd na úroveň nabízeného množství Qs. Je pravda, že na celkový počet parkujících řidičů nemá zavedení poplatku vliv - nadále tam bude parkovat Qs řidičů. Ale změní se rozdělení řidičů. Při tomto parkovném pan Růžička ráno nebude mít o parkování zájem a místo něj zaparkuje Novák. Turista Szabó zaparkuje raději auto na kraji města a místo k parkování v noci najde Růžička, který je naléhavě potřebuje.
Obr. 17-1 Parkování na náměstí - Počet míst k parkování je Qs. Je-li parkování bezplatné, QdQs řidičů, kteří budou chtít zaparkovat, nenajdou místo. Zavedení parkovného 55 Kč přiměje některé řidiče, aby hledali parkování jinde a uvolnili místa těm, kteří je potřebují naléhavěji.
Ale není to jen problém nedostatku, který je spojen s volnými zdroji. Volné zdroje lidé využívají v mnohem větší míře než zdroje, za které se musí platit. Vzniká problém nadměrného využívání volných zdrojů, které může vést k jejich vyčerpávání, ke
Volné zdroje, volné statky a veřejné statky
snižování jejich výnosnosti a někdy až k jejich devastaci a nevratnému zničení.
Dochází k tomu, co ekonomové nazývají tragédií společného vlastnictví.
Pastviny Navajů
Přestože vláda USA vydá na podporu indiánských rezervací každoročně 2 000 dolarů na jednoho Indiána (r. 1995), je důchod indiánských rodin velmi nízký a míra nezaměstnanosti v rezervacích je čtyřikrát vyšší než národní průměr. Podle The Economist („Indians: In the Red.", 25. 2. 1989) žije třetina Indiánů v nouzi a trpí „nemocemi chudoby": alkoholismem, kriminalitou a rozpadem rodin. Míra korupce v rezervacích je alarmující.
Jedna z největších indiánských rezervací v USA, rezervace Navajů, má rozsáhlé pastviny, které by mohly zajistit obživu mnohem většímu počtu lidí, než kolik jich v rezervaci žije. Přesto obyvatelé rezervace trpí nedostatkem potravin a jsou odkázáni na permanentní podporu federální vlády. Proč?
Pastviny jsou ve společném vlastnictví Indiánů. Jinými slovy -jsou pro ně volným zdrojem. To vedlo Indiány ke stálému zvyšování počtů stád koz a ovcí na pastvinách, což mělo za následek nadměrné spásání pastvin. Kvalita původně bohatých pastvin začala postupně a nezadržitelně klesat. Z pastvin mizela tráva a půda byla vystavena větrné a vodní erozi. Následkem toho klesaly přírůstky zvířat, klesala produkce masa a vlny, klesaly důchody pastevců. Proto je dnes rezervace odkázána na pomoc státu.
(G. D. Libecap - R. N. Johnson: Legislating Commons:
The Navajo Tribal Council and the Navajo Range.
Economic Inquiry 18, January 1980)
Nalezneme mnoho dalších případů tragédie společného vlastnictví, které jsou výmluvným varováním před volností zdrojů.
Lov divokých slonů
Lov divokých slonů v některých afrických zemích byl velice výhodnou investicí -cena slonoviny daleko převyšovala náklady na lov slonů. To vedlo k tak velkému střílení slonů, že hrozilo jejich vyhubení. Když si to vlády zemí, na jejichž území afričtí sloni žijí, uvědomily, začaly od lovců vymáhat poplatky. Tím lov slonů částečně omezily a uvedly jejich hubení do většího souladu s jejich přirozeným rozmnožováním. Byla tak do jisté míry odvrácena hrozba vyhynutí divokých afrických slonů.
Zpoplatnění lovu slonů zde neuvádíme jako argument ve prospěch ochrany přírody proti „hrabivým podnikatelům". Uvádíme jej jako argument čistě ekonomický (všimněte si, že o slonech zde mluvíme jako o ekonomickém zdroji poskytujícím cennou slonovinu). Dokonce vidíme, že zpoplatnění jejich lovu je v zájmu samotných lovců. Kdyby lov zůstal bezplatný, brzy by slony vyhubili, a tím by sami sebe připravili o možnost pokračovat v tomto podnikání. Lovci si pravděpodobně uvědomovali,
Volné zdroje
že si nekontrolovaným lovem slonů sami „podřezávají větev, na níž sedí", ale nemohli s tím nic dělat. Kdyby některý z nich šel příkladem a omezil střílení slonů, jak by si mohl být jist, že totéž udělají ostatní? Neudělali by to, a proto raději střílel slony dál jako ostatní (zkuste na tento případ aplikovat „dilema vězňů").
Dalším zajímavým příkladem je ekonomický vývoj Sahelu - subsaharské Afriky, která patří k nejchudším oblastem světa a jejíž obyvatelé žijí v neustálém ohrožení suchem a hladomorem.
Tragédie Sahelu
V letech 1968 - 1973 postihlo země na jižní hranici Sahary (Senegal, Mauretánii, Mali, Burkinu Faso, Niger, Čad a Súdán) katastrofální sucho. Následné hladomory si vyžádaly tisíce lidských životů a velké úbytky stád dobytka. Situace se opakovala v roce 1984. Mnozí pozorovatelé vysvětlovali tato sucha přírodními vlivy. Subsaharská oblast díky klimatickým změnám postupně vysychá a poušť postupuje dále na jih.
Jenže historikové nám říkají, že tato oblast trpěla suchy již dříve. Sucho v roce 1913 bylo ještě horší a podobná katastrofální sucha postihla Sahel i v letech 1639 - 43 a 1738 - 56. Přesto tehdy nedocházelo k takovému „postupu pouště" jako v moderních dobách. Příčinu tedy nelze hledat jen v klimatických změnách.
Před francouzskou kolonizací obývali oblast Sahelu Tuaregové - kočovní pastevci. Pohybovali se se svými stády po stálých cestách od studně ke studni. Studny Tuaregů byly ve vlastnictví jednotlivých rodinných klanů a ty pečlivě hlídaly čerpání vody z nich, a tím i pobyt stád na blízkých pastvinách. Tak byla regulována i velikost stád a intenzita spásání pastvin. Navzdory tvrdým klimatickým podmínkám si Sahel udržoval svou křehkou rovnováhu mezi člověkem a přírodou.
Pak přišla francouzská kolonizace a s ní i zánik této rovnováhy. Francouzi s bojovnými Tuaregy válčili, snažili se je „usadit" a definitivně je připravili o kontrolu nad studnami Sahelu. Tehdy začalo nadměrné spásaní pastvin a s ním i postupování pouště. Ve dvacátých letech již celou oblast postihla stagnace, která přiměla Francouze k zahájení rozvojových programů. Ty zahrnovaly kopání nových studní, veterinární programy - nikoli však změnu vlastnictví přírodních zdrojů. Stáda pastevců byla v jejich soukromém vlastnictví, avšak studny a pastviny nikoli. Proto pokračoval růst počtu stád i nadměrné spásání pastvin.
Když v 60. letech Francouzi odešli, nové vlády zemí Sahelu znárodnily lesy. K problému nadměrného spásání pastvin přibylo překotné mýcení lesů, neboť dřevo bylo pro tamní obyvatelstvo jediným zdrojem energie. Lesní, křovinaté i travnaté porosty Sahelu rychle mizely a země se obracela v poušť. Mezinárodní společenství se snažilo pomoci. Bylo vykopáno tisíce nových studní, ale jejich rostoucí počet byl následován jen ještě rychlejším růstem počtu stád a lidí. Pastviny a lesy nadále ustupují poušti.
(W. T. Brough - M. S. Kimenyi: Property Rights and ťhe Economic Development of the Sahel. in The Revolution in Development Economies,
Cato Institute 1998)
Volné zdroje, volné statky a veřejné statky
17.2